Hora Bishorn je horolezci považována za jeden z nejlehčích čtyřtisícových vrcholů v Alpách. Jeho zdolání na kole je však všechno, jen ne každodenní cyklistická túra. Kromě jištění na laně, skob, ledovců a horolezců je zde ještě dost místa na pořádný sjezd na kole. Samozřejmě přímo z vrcholu ve výšce 4153 metrů nad mořem.
K chatě Tracuit
Když se prodíráme suťoviskem na posledních výškových metrech před Col de Tracuit, fotografují nás kolegové turisté a jeden z nich dokonce zvedá naše kola směrem k nám, když je táhneme nahoru po skalním stupni zajištěném lanem na Col.
A jsme tam! Ledovec po naší levici, chata asi 150 metrů před námi, za námi Tête de Milon (3 693 m) a vlevo od nás Weissorn (4 506 m) a Bishorn (4 153 m). Jsme téměř na místě!
Terasa chaty je plná lidí a my nezůstáváme dlouho neobjeveni. Jak se blížíme, otáčí se za námi stále více lidí a přivolává další. Jakmile se dostaneme na doslech, první lidé na nás zakřičí "Vive les bleus!", což způsobí, že celá terasa začne tleskat a jásat. Páni, takové přivítání jsme opravdu nečekali! Ale jak budou reagovat, až zjistí, že chceme také vyjet na Bishorn - na kolech!
Nejprve přicházejí obvyklé otázky: Kolik váží kola? Kam chceme jet zpátky dolů (jako by bylo mnoho alternativ)? Je to opravdu sjízdné? Někteří z nás se nechají slyšet, že chtějí také vylézt na Bishorn, a dáváme se do řeči s Němcem, který se zdá být vedoucím skupiny. Podmínky znějí velmi slibně. Sněhu je málo, a přestože je na jinak neškodném ledovci více trhlin než obvykle, jsou dobře viditelné.
Zatímco Hannes dává nohám trochu odpočinout, Felix a já jdeme přes suťový svah před chatou k ledovci. Sníh je teď samozřejmě dost rozbředlý, takže lyžování nepřipadá v úvahu. Ale pokud bude mrznout, bude to nejspíš možné. Oblačnost se však zvětšuje. Takže jasnou a chladnou noc nelze očekávat. Počkejme si, co přinese ráno.
Budík neúprosně zvoní
Chtěli jsme vyrazit ve tři hodiny ráno, dosáhnout vrcholu za ranního světla a sestoupit přímo dolů, než půda opět roztaje. Ale to bychom měli při sestupu před sebou všechna lanové družstva! A my je nechceme opustit kvůli riziku trhlin. Na rozdíl od lanových týmů nejsme navázáni na lano. To by s koly opravdu nebylo praktické, alespoň při sestupu. Naše zdůvodnění je prostě takové, že několik stovek lidí už v posledních dnech vylezlo nahoru po vyšlapané cestě, takže riziko není tak vysoké.
Vylepšený plán je nyní začít s ostatními a na sestupu potkat jen několik skupin. Vstáváme tedy těsně před pátou hodinou ranní a čekáme, až přijde na řadu naše stravovací směna. Poté, co se předtím podíváme ven, to zatím bereme s klidem! Teplota je v pohodě. Je -3 °C. Ne úplně zima, ale dost na to, aby sníh opět zmrzl. Stále je však totálně zataženo a nám se nelíbí představa, že bychom stáli na vrcholu uprostřed mraků s nulovou viditelností. A čekat na zlepšení počasí v mrazu na vrcholu také nepřipadá v úvahu. Takže se uklidňujeme, pozorujeme ostatní, jak se hemží, a necháváme je všechny vyrazit bez nás. Felix a Hannes se nakonec vracejí do tábora, zatímco já studuji mapu pro další projekty. O hodinu později se to konečně děje - obloha se otevírá a výhled na náš vrcholový cíl je opět jasný!
V 7.45 jsme poslední skupinou, která vyráží z opuštěné chaty Tracuit. Sníh na Turtmannově ledovci je tak krásně zmrzlý, že většinu z něj můžeme dokonce sjíždět po rovině. Poněkud zborcené sněhové mosty jsou dobře viditelné a vedle cesty míjíme jen několik trhlin. Rychle postupujeme a na úpatí Bishornu konečně vidíme všechny lanové týmy, které se jako karavana propracovávají nahoru.
Pokračujeme po tvrdém, kompaktním sněhu. Nasazujeme si mačky, protože další strmý svah se podezřele leskne na slunci. Díky mačkám stoupáme bez námahy, ale budou mít pneumatiky na tomto zledovatělém povrchu vůbec nějakou přilnavost?
Naštěstí se směrem nahoru trochu zplošťuje a sněhová pokrývka se zvyšuje. Předbíháme první lanové týmy a jeden horolezec dokonce vtipkuje, že ho předbíhají cyklisté!
Co je však nepříjemné, je ledový vítr. Škube koly, a i když se vyhýbám dotyku kovu, pro jistotu se několikrát chytám za studenou vidlici. Abych si zahřál prsty, sevřu je pod rukavicemi v pěst. Kromě toho je mi ale příjemně teplo!"
Přestávám se ohlížet směrem k údolí Rhôny. Výhled odsud je fenomenální! Díváme se dolů na mraky a hory na severu se zdají být mnohem nižší. Ale je to jen na pár okamžiků, než se přesuneme dál a zaledněný svah opět zcela ovládne naše zorné pole.
.
Výstup na vrchol
Jde to překvapivě dobře, nezdá se, že by nám nadmořská výška nějak vadila. Jedinou obavu mám z bergschrundu na vrcholu. Viděl jsem fotky, kde se muselo lézt přes trhlinu. Pro případ nouze máme s sebou lana. Ale stejně bych je raději nechal v batohu.
Po téměř dvou hodinách se konečně dostáváme na hřeben a před námi se otevírá údolí Mattertalu! Naproti nám se ve výšce 4545 metrů nad čtyřtisícovým řetězem tyčí Dom, nejvyšší hora středního Švýcarska ... a napravo od nás vede po hřebeni dobře vyšlapaná sněhová stezka až na vrchol. A kolem Bergschrund - fuj! Rád bych odtud vyfotil své dva kamarády, jak stoupají na vrchol. To by byl skvělý motiv před Weisshornem. Jenže vítr mi stále hází sníh přes hřeben do obličeje. Raději nechám foťák za sebou!
Z téhož důvodu se horolezci shromáždili v závětří vrcholu. I tentokrát se při přibližování ozývají pokřiky a gratulace. Jakmile mineme naše přátelské spolulezce, dělí nás od vrcholu jen několik exponovaných metrů.
A pak jsme to konečně dokázali. Ať žije hora! Jsme na vrcholu! Jsme úplně sami na nejvyšším bodě, když si vychutnáváme vrcholové štěstí. To však rychle vystřídá vítr! Po jedné nebo dvou fotografiích před Weisshornem už nechci držet fotoaparát a předávám ho Hannesovi! Jinak bych pořídil panoramatický snímek. Ale co čert nechtěl? Teď bych nejraději odsud nahoru rychle zmizel! Šťastní a spokojení se brzy připojujeme k ostatním v příjemném závětří a v klidu si vychutnáváme pocit úspěchu.
Znovu si zahřívám prsty a po uložení maček začíná ta zábavnější část podniku! Prvních pár metrů, které jsou trochu rovnější, se ještě trochu prodíráme sněhem. Povrch se však rychle zpevňuje a svah je strmější.
Sjezd
Na povrchu bez sněhu je přilnavost skutečně docela dobrá a Hannes se opět svým obvyklým způsobem valí dolů na předním kole. Na strmých traverzech však musí svah stabilizovat noha a krátkou kluzkou ledovou pasáž musíme absolvovat opatrně pěšky (bez maček). Zbytek cesty dolů však můžeme sjet na lyžích.
Takže ani kluzký strmý svah, kterého jsem se při výstupu stále obával, není žádný problém. Stačí jen vystřelit dolů! Jelikož si lanové týmy zkracují cestu při sestupu a my zůstáváme na výstupové trase, dorazíme dokonce nerušeně zpět na vyjetou cestu, která nás vede zpět k chatě po rovném úseku ledovce.
Tady překvapíme nově příchozí, nasedneme na kola z ledovce a užijeme si zbývajících zasloužených 1600 metrů klesání.
Nyní jsme součástí malého kroužku čtyřtisícovkářů tady v Alpách! A hned na první pokus. Nebyli jsme prvními bikery tady nahoře, ale kromě zablokovaného škrapového pole pod chatou se nám podařilo sjet vlastně úplně všechno! Teď už si můžeme odpočinout a pustit se do dalších třítisícových vrcholů bike-horolezeckým stylem.
Text a fotografie: David Werner
