Je to emotivní okamžik, když se ponořím do přírodní ledovcové jeskyně - do jiného světa. Mé tělo uvolňuje hormony štěstí a adrenalin zároveň, protože navzdory své mohutnosti se krása zdá být křehká a rozhodně není nehynoucí. Znovu a znovu se ozývá tupé praskání uvnitř ledových mas a neustálé kapání ze stropu. Nebezpečně velké kusy ledu na podlaze mi připomínají, že vždycky může něco spadnout. Moje mysl je vzhůru, můj duch je okouzlený touto majestátní stavbou, zahalenou do barev, které dokáže namalovat jen ledovec. Je tak krásný, že se dá jen stěží popsat slovy. A pak ten klid... přerušovaný jen tajemnými zvuky, které ledovec vydává ze svého nitra. Při fotografování se mi třesou ruce. Není to zimou.
Sníh a vítr jako mistři stavitelé
I dlouholetí freerideři, kteří na Titlisu lyžují už půl století, jsou ohromeni a říkají, že nic takového se tady nahoře ještě nikdy nestalo. Na tom, že je možné navštívit, nebo dokonce projet na lyžích padesátimetrovou jeskyni, se pravděpodobně podílí několik faktorů.
