Strmé boky, úzké žleby, široké svahy, prašan až pod bradu: tak vypadají vysněné tratě, které Andy Razic, Chris Skala a Didi Grafl brázdí na Aljašce. První etapa jejich cesty vedla z Anchorage přes Turnagain, Hatcher a Thompson Pass do Valdezu a do vrtulníku.
Naše cesta vlastně ani před startem nebyla pod dobrou hvězdou. Několik dní před odletem se Knutovi vzdaly křížové vazy a jeho účast ze dne na den odumřela. Sehnat za něj v tak krátké době náhradu bylo samozřejmě téměř nemožné - ani nutný přesun vybavení nebylo snadné zorganizovat, takže jsme se na dobrodružství museli vydat ve třech.
Předsjezd
V pondělí před deseti dny jsme vše odstartovali v mnichovské pivnici. V Amsterdamu jsme se zahřáli nočním popíjením, které nás připravilo na to, abychom s nezbytným klidem snášeli zpoždění letů a otravné děti, které nám neustále narážely koleny do zad, až jsme konečně dorazili do Anchorage. Po první noci v našem monstrózním pojízdném hotelu jsme po nákupech, kontrole předpovědi počasí a zařizování satelitního telefonu zamířili na jih do Turnagain Pass.
Přejezd do Turnagain Pass
Po deštivé noci s vydatnými srážkami na vrcholu průsmyku jsme byli dost skeptičtí, zda to vyjde. Ale jen na krátkou dobu! V časných ranních hodinách se slunce dostávalo stále více k horní vodě, mraky mizely a nám se naskytl pohled na neuvěřitelnou krajinu: divoké, bílé vrcholy, strmé boky a zasněžené hřebeny, kam až oko dohlédne; a gigantická sněhová základna.
Rychle jsme se tedy vydali na první průzkumnou túru. Nebyli jsme zklamaní a sněhová hranice nebyla tak vysoká, jak jsme se obávali. Po několika hodinách výstupu - s touto úžasnou kulisou - jsme již dosáhli našeho prvního vrcholu AK. Prostě úžasné!"
Terén, který se pod námi rozprostíral, byl tou nejčistší pozvánkou k zábavě na prvotřídních hřištích. A tak'není divu, že jsme už před odjezdem měli v hlavě náš cíl pro následující den. Po prvním sjezdu AK byl čas užívat si slunečních paprsků se spokojeným úsměvem a pivem před naším karavanem. Po jasné noci nás druhý den ráno čekaly klasické jarní podmínky; ráno bylo všechno pěkně zmrzlé. Vydali jsme se tedy na přibližně tříkilometrovou trasu údolím až k cíli, který jsme si včera vybrali. Motivováni jsme pokračovali vzhůru krásným nastavovaným prašanem v severozápadní expozici. Co víc si přát!
Na vrchol jsme dorazili poměrně brzy v "AK netypických" teplotách a byli jsme odměněni nádherným výhledem. Po diskusi o aktuální sněhové pokrývce (vrstva sněhu pokrytá námrazou) jsme se rozhodli naši první vysněnou linii trochu odložit a zvolili jsme bezpečnou variantu.
Po návratu do karavanu a krátkém studiu předpovědi počasí už byl další cíl jasný: Hatcher Pass!
Hatcher Pass
Z průsmyku Turagain jsme se po krátké době vrátili do Anchorage - přece jen potřebujeme maso a pivo - a po rozsáhlých nákupech jsme pokračovali do průsmyku Hatcher. Když jsme dorazili na vrchol průsmyku, byli jsme trochu zklamaní: téměř plné parkoviště, spousta rodin, sněžných skútrů a několik skialpinistů. Takhle jsme si AK nepředstavovali.
Na vedlejším parkovišti jsme po sjezdu potkali několik telemarkových lyžařů, kteří slavili začátek jara. Po krátké informaci o počasí a sněhových podmínkách nám nabídli "gscheide Elchkäsekrainer" a pivo, takže i Chris mohl na chvíli zapomenout na své milované bavorské Leberkääääs.
Lidé jsou zde velmi přátelští a nikdy se necítíte jako cizinec. Po překvapivě osamělé noci v průsmyku jsme prozkoumali okolí - muselo to být někde v severní expozici. A tak jsme se plahočili po nesmírně hloupé cestě. Řídili jsme se heslem, že je lepší špatná stoupací stopa, než abychom si ji udělali sami. Ale při sestupu jsme byli odměněni velmi dobrým sněhem. Konečně jsme dorazili do AK!!!
Poté jsme si udělali ještě jeden krásný fotohřeben ve stejné expozici, kde byl sníh ještě lepší. Úhledně. A v hlavě jsme měli i třetí cíl: krásný dlouhý žlab. Krátce před vstupem do hlavního žlabu jsme se dozvěděli o rychlých změnách počasí v AK. Během několika minut zmizelo slunce a mraky se změnily v absolutní bílou tmu, takže jsme museli naše snažení opustit.
Ale vrchol dne měl teprve přijít. Když jsme dorazili do kempu, počasí se okamžitě opět změnilo a vyšlo slunce, takže jsme mohli vytáhnout gril na náš dvoukilový steak. "Je to těžko uvěřitelné, ale ty 2 kg masa večer nepřežily a tři freeskieři šli do spacáků s plnými žaludky. Protože nám dobré počasí vydrželo i nadále, rozhodli jsme se, že druhý den před odjezdem vyrazíme na krátkou túru. Stále jsme měli nevyřízené účty se strží z předchozího dne.
Ale "bummer": víkend skončil a na parkovišti skoro žádná auta, a přesto nejsme u vjezdu první... Ale ani to nás nevyvedlo z míry a vybrali jsme si jinou pěknou variantu o pár metrů dál. Dva dny v průsmyku Hatscher Pass tedy uběhly velmi rychle a my se vydali směrem na Valdez.
Slavný Thompsonův průsmyk
Thompsonův průsmyk volal! Vydali jsme se tedy na dlouhou cestu z Hatcher Pass až těsně před Valdez. Nalevo i napravo od dálnice jsme neustále viděli neuvěřitelně krásnou krajinu. Obrovské ledovce, strmé boky hor a několik ledových obrů. Kvůli těmto panoramatům jsme na Aljašku přijeli!
Pozdě večer jsme dorazili do Thompsonova průsmyku. Protože předpověď počasí slibovala na následující dny velmi dobré počasí, udělali jsme krátkou zastávku u kluků z Valdez Heliski-Guides, abychom se zeptali na volná místa. Po pár minutách nám řekli: "Přijeďte zítra ráno, nevypadá to špatně". Perfektní! První heliový den byl za dveřmi a naše očekávání bylo okamžitě veliké. Nastal tedy čas vyměnit podrážky a z lyžařského vaku byla vytažena cvičná prašanová prkna (pozn. redakce: tlusté lamely se zaručenou zábavou v hlubokém prašanu!;)).
Na parkovišti jsme potkali dvě známé tváře, Claudii a Alexe z Mnichova, kteří jsou právě na dlouhém turné po Severní a Střední Americe. Setkání starých chlapů s AK! Po několika pivech jsme šli brzy spát, abychom byli na první den heliportu opravdu fit.
Dopoledne nám Valdez Heliski-Guides poskytl krátké povinné školení o lavinách, včetně vyhledávání lavin, zvládání splazu a nastupování a vystupování z vrtulníku, a odpoledne konečně nastal čas: seděli jsme ve vrtulníku! A je to tady! Nejprve proběhla zahřívací jízda, aby průvodce mohl posoudit lyžařské schopnosti skupiny. Ale 1650 výškových metrů "křižování" po krásně usazeném prašanu v kopcovitém terénu je něco, co jako "zahřívací jízdu" určitě zvládneme. Při druhé jízdě byl na programu prudký svah, kde jsme si připadali jako profíci v různých filmových sekvencích AK. Trať se jmenovala RFS: Really Fucking Steep ... a taky že byla.
Po další jízdě naše první heliové dobrodružství skončilo. Jedno bylo jisté: rozhodně to nebylo naše poslední heliové dobrodružství během našeho výletu.
V Thompson Pass právě probíhá Tailgate Festival, takže freeriderů je podstatně víc než obvykle. Nejsme z toho úplně nadšení, ale vzhledem k téměř nesčetným možnostem výletů v průsmyku se s tím dá žít. Festival má však i jisté výhody, protože na vrcholu průsmyku je řada provozovatelů túr na sněžných skútrech.
Druhý den jsme využili pomoci Big Mountain Taxi, který Alexe a nás tři odvezl sněžným skútrem na začátek krásné "S-žlábku" na Pythonu. S podporou sněžných skútrů si jednoduše ušetříte někdy velmi dlouhé přístupy. Poté jsme se vydali směrem k vrcholu, nejprve na lyžích a pak pěšky. Bohužel s přibývajícím časem se světlo stále více rozptylovalo, takže prvních pár metrů v tomto 45° až 50° strmém žlabu bylo trochu dobrodružství. Přesto to byl další skvělý den lyžování.
Blížila se bouřka, a tak jsme v průsmyku rozbili stany a vyrazili dál do Valdezu, kde jsme okamžitě přepadli supermarket a benzinovou pumpu. Nechtěli jsme si nechat ujít ani sjezdový den, a tak jsme se vydali do H2O Heliskiing na povinné školení, včetně vyhledávání lavinového vysílače. Měli jsme také tu čest promluvit si s freeridovou legendou a majitelem H2O Deanem Cummingsem a ten nám ukázal obrovskou oblast, do které smí létat jen H2O. Ptali jsme se také na volná místa a doufali, že během několika dní dostaneme e-mail s "go". Po bouřce se spoustou čerstvého sněhu chtějí místo ve vrtulníku i místní a všichni ostatní skibobisté v oblasti. Jinými slovy, je to jako hrát loterii o to, jestli místo dostanete, nebo ne.
Ale ve Valdezu se nám nechtělo zůstávat déle, a tak jsme po dni stráveném ve vesnici vyrazili zpět nahoru do průsmyku. Měli jsme štěstí a chytili jsme malé okno dobrého počasí, které jsme hned využili k pohodové odpolední lyžařské túře. Po lyžařské túře jsme si dopřáli pivo a zkontrolovali e-maily, když andY radostně vykřikl: "Máme e-mail od H2O Guides....!"
Co v e-mailu stálo a jak naše dobrodružství v AK pokračuje, se dozvíte v příští aktualizaci. Můžete se na ni těšit!
