Po cestě přes půl zeměkoule sníh stále tu a tam taje. Naši švýcarští cestovatelé na jaře v Kanadě naposledy potrápili svůj letitý obytný vůz přes horské průsmyky Britské Kolumbie. S povzdechem \"Sbohem zimo\" sklízejí pravděpodobně poslední prašanové záběry své kanadské lyžařské sezóny.
Bearpass
Jelikož je silnice "Bearpass" vystavena vysokému lavinovému nebezpečí, sněhovou pokrývku po celou zimu monitoruje a odfoukává tým. Pro získání přehledu o počasí v údolí bylo instalováno několik automatických meteorologických stanic, z nichž jedna má dokonce přidruženou kontrolní chatu. Samozřejmě jsme s povděkem přijali nabídku vedoucího lavinové bezpečnosti, abychom chatu využili jako výchozí bod pro lyžařské túry. Vtipné je, že si všiml našeho karavanu u silnice a jednoduše se zastavil a zajímal se o to, co děláme. Nechal nám tu hromadu rad, mapu a právě tuto nabídku. Velmi otevření, vstřícní a přátelští lidé!
Takže jsme strávili několik dní v této chatě, která nabízela fantastický výhled na údolí a užili si výlety ve "švýcarských podmínkách". Bohužel se pak počasí postupně zhoršovalo a dopřálo nám ve Stewartu několik dní propadů. Alespoň jsme si našli čas na krátkou zajížďku do Hyderu na Aljašce, vzdáleného pouhé dva kilometry. Počasí se však odmítalo zlepšit, a tak jsme museli zrušit náš plán sjet 2000 metrů dlouhý kuloár v těsné blízkosti Stewartu. Opustili jsme tedy vesnici a jeli na další křižovatku...
Roadtripping a hod mincí
Na této křižovatce jsme se museli rozhodnout, zda chceme pokračovat na sever do Bell II, nebo na jih. Nerozhodnost se změnila v hod mincí. Dalších 100 kilometrů na sever, německý stopař, taxík a ještě hezčí řádky byly výsledkem této hry. Bell II vlastně není místo, ale jen most a chata patřící společnosti "Last Frontier Heliskiing". V Kanadě zřejmě dobrý terén znamená dobré sněhové sportovce, což byl v tomto případě filmový štáb z MSP. Bell II má velmi dobré možnosti pro skialpinismus přímo z dálnice, což nám umožnilo další dvě túry ve velmi dobrých jarních podmínkách.
Waterslide, Vancouver a jaro
Spokojeni jsme se vrátili do Vancouveru. Během první zastávky ve Smithers BC jsme se však dozvěděli, že místní lyžařské středisko slaví závěrečný víkend. To jsme si samozřejmě nemohli nechat ujít. Zajímavostí je, že se v tento den mnoho lidí obléká do kostýmů a v celém lyžařském středisku se konají akce jako soutěž v pojídání dortů, tobogán a sněhový volejbal. My jsme se nakonec nechali unést tobogánem, který byl mokrou záležitostí. Všichni si ten den užili a odjížděli s názorem, že v Kanadě si lyžování váží víc než v Evropě, což bylo důstojné zakončení naší sezóny.
Zpět na cestu - a za jeden den jsme zvládli téměř celou cestu do Vancouveru. A tak se klima v rekordním čase změnilo ze zimy na jaro s počasím krátkých kalhot. Protože jsme měli ještě pár dní do návratu Michiho, navštívili jsme jednu z nejznámějších lezeckých oblastí v Kanadě ve Squamishi, 40 minut severně od Vancouveru. Zde se nad vesnicí tyčí až 600 metrů vysoké žulové stěny s nespočtem trhlin, což z ní dělá opravdový ráj pro spárové lezce.
S prvními dny lezení v náručí jsme přivítali Michiho zpět ve Vancouveru. Opět kompletní, Kanadu jsme opouštěli s těžkým srdcem. Naším dalším cílem bylo prozkoumat západní pobřeží. A tak jsme se s dobrou lyžařskou sezónou za zády vydali na jih Spojených států, vstříc létu... a tiše řekli "Sbohem zimo".
Text & Obrázky: Jonas Blum, Balz Koch, Michi Röthlin
