Pomocí rukou a nohou a několika slov z gruzínské knihy, která jsem se mezitím naučila, se snažím zeptat Temuriho, otce naší hostitelské rodiny, čím se živí. Říká mi, že je zaměstnán na pohraniční policejní stanici v regionu. Co má na stanici na práci? S rošťáckým úsměvem prostě řekne: "Ruski, bang bang!" Aha, jako by Rus někdy překročil masiv Šchary, aby se dostal do Gruzie. Pohraniční stanice je však pro vesnici důležitá, protože 13 z 15 otců rodiny je zaměstnáno u pohraniční policie, což jim zajišťuje malý pravidelný příjem v poměrně opuštěné oblasti.
Nacházíme se v "Ushguli", malé horské vesnici na severovýchodě Gruzie v provincii Svanetie. Svaneti je divoká horská oblast - dvě třetiny vesnických obcí leží ve výšce nad 1500 metrů - uprostřed úchvatné krajiny. Venkovská oblast je poseta malými vesnicemi, jejichž zemědělské usedlosti jsou seskupeny kolem obranných věží. Většina těchto obranných věží byla postavena mezi 11. a 13. stoletím. Věže jsou obvykle 28 metrů vysoké a jsou vybaveny tajnými vchody a náspy, které mají chránit obyvatele v případě útoku. Ushguli je takovými obrannými věžemi poseto a tvoří naši základnu pro následující dva týdny.
Ušguli je vlastně souborem tří malých vesnic a leží v divokém údolí ve Svanském pohoří na Kavkaze. Vesnice leží v nadmořské výšce téměř 2 200 m a je považována za nejvýše položenou trvale obydlenou vesnici v Evropě. Nejbližší větší město Mestia je vzdáleno 50 km. To znamená dvě hodiny jízdy po mizerné štěrkové cestě. Ještě před několika desítkami let se Ushguli mohlo chlubit více než tisícovkou obyvatel, nyní zde však celoročně žije asi 65 lidí v 15 rodinách. Mnoho domů je opuštěných a rozpadajících se. Drsný život v nehostinných velehorách, hroutící se ekonomika a přírodní katastrofy, jako bylo lavinové neštěstí v roce 1987, při kterém zahynulo 70 lidí, způsobily, že se mnoho obyvatel odstěhovalo. Nicméně od té doby, co některé gruzínské nevládní organizace podporují ve Svanetie měkký cestovní ruch a Ušguli bylo v roce 1996 díky své jedinečné architektuře a autentickému a nedotčenému středověkému rázu zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO, svítá Ušguli naděje: v posledních letech se zde obnovil letní cestovní ruch, ale v zimě - a to je jeden z důvodů naší návštěvy - panuje v horách absolutní samota.
Z Ushguli vedou dvě údolí. Na konci jednoho údolí se tyčí mohutný masiv Shkhara, zatímco druhé vede k průsmyku do Dolní Svanetie. Se svými 5193 metry je Shkhara nejvyšší horou Gruzie a v létě je náročným cílem horolezců. Nás jako freeridery zajímají spíše okolní vrcholy mezi 3000 a 3500 metry s nespočtem lyžařských tratí. Obrovské otevřené svahy a mírné hřebeny se střídají se strmějšími, téměř aljašskými hřebeny a kuloáry. To, co hory v okolí Ushguli nabízejí, rozbuší srdce každého freeridera. A co víc, většiny sjezdovek se pravděpodobně ještě nikdy nedotkl žádný nadšenec zimních sportů. Na čtrnáct dní vyrážíme na túry z Ushguli. Táboříme v bočním údolí, nacházíme dobrý i špatný sníh a užíváme si nádherné sjezdy v nedotčené krajině. Lyžování je dobré, ale to, co dělá z pobytu opravdu jedinečný zážitek, je soužití s lidmi z Ushguli.
Hotely v Gruzii najdete pouze ve větších městech. Na venkově je penzion, pokud tam vůbec nějaký je, a pokud není, jednoduše se ubytujete v rodině. Přičemž "bydlet" je špatné slovo, bydlíte u rodiny. Jste vřele přijati a okamžitě začleněni do rodinného života, stáváte se součástí rodiny. Jíte s nimi, snažíte se stýkat, když jste nemocní, všichni se o vás starají. Jediný okamžik, kdy se cítíte jako host, je, když je třeba pomáhat v domácnosti, protože my jsme nesměli téměř hnout prstem. Ze začátku bylo i skládání talířů po jídle moc, ale časem a s dostatkem drzosti jsme byli schopni pomoci alespoň s mytím nádobí. Rodiny toho moc nevlastní, některé rodiny organizují celý svůj život v jediné místnosti. Přesto se zdá, že jsou spokojení. Když procházíte vesnicemi, oslovují vás a často zvou dál. Takovou pohostinnost jsem ještě nikdy nezažil. Když se vracíme z výletů, lidé na nás často čekají u vchodu do vesnice. Jakmile si odepneme prkna, zabaví nám je místní, kteří se rádi pochlubí svými snowboardovými a lyžařskými dovednostmi. Panuje tu živá atmosféra a všichni se smějí vzájemným nehodám.
Vláda podporuje zimní turistiku ve Svanetie. Gruzínský prezident Saakašvili tento region silně podporuje. Ještě předloni v létě nechal nad Mestií postavit sedačkovou lanovku, aby zde otevřel nové lyžařské středisko. Chce z Mestie vytvořit zimní destinaci moderního stylu. Zda se to podaří, je sporné, protože Mestia je obtížně dostupná. Ačkoli byla současně s lanovkou otevřena letecká linka Tbilisi - Mestia, může být provozována pouze za dobrých povětrnostních podmínek. Jedinou alternativou je osmi až devítihodinová cesta autem. V době naší návštěvy je lyžařské středisko většinou prázdné.
Ushguli je téměř ideální základnou pro zahájení lyžařských túr. Pouze za špatného počasí jsou možnosti omezené. Našli jsme malý osobní zimní ráj, jehož potenciál jsme zatím jen poškrábali. Zde můžete najít svou svobodu a klid, oprostit se od omezení každodenního života a zažít dobrodružství, které je v "populárních" Alpách jen stěží možné. Nedotčený freeridový terén, kam až oko dohlédne. Příští léto bude cesta do Ushguli vyasfaltována a zpevněna. To by mohlo znamenat, že Ushguli ztratí velkou část svého odlehlého kouzla, ale na druhou stranu to bude úleva pro místní obyvatele a mohlo by to podpořit zimní turistiku v tomto odlehlém regionu. Doufejme, že Rusové nenarazí na ruce pohraniční policie v Ushguli ...
Kuriozity a zážitky II. část:
- Ve Svanetii existuje zvyk, že pokud se chce muž oženit se ženou, musí si na důkaz své důstojnosti zvednout na rameno kulatý kámen vážící asi 100 kilogramů. Kámen je tak velký, že ho nelze udržet rukama. Místní obyvatelé jsou rádi, že se tento rituál uvolnil. "Jinak by vesnice už dávno vymřely."
- První den lyžování v Mestii: Rozčiluje mě opice. Nebo spíš mistr Petz. Po lyžařském středisku skutečně pobíhají medvědi hnědí. Dva medvědi sem byli přivezeni jako mláďata a krmeni. Teď už si na lidi zvykli a nerušeně skotačí na parkovišti.
- Na konci prvního dne lyžování v Mestii zastavila u dolní stanice lyžařského střediska rolba a zeptala se nás, jestli se chceme vrátit nahoru. Super, pomysleli jsme si, ještě jeden sjezd. Ještě jednou si to rozmyslete. Jakmile jsme dorazili na vrchol, vtáhli nás do restaurace a naservírovali nám masy "chacha", smažené klobásy se sýrem. Pak nám v posledním večerním světle ukázali skrytý místní běh lesem. Asi pět minut předtím jsme se bavili s jedním z kluků. To je gruzínská pohostinnost.
- V Mestii Sergio narazil kolenem do kovového sloupku, který byl zasypaný pod sněhem. Zůstala mu hluboká rána, která si vyžádala šití. Babička hostitelské rodiny pracovala jako zdravotní sestra v nemocnici a zařídila ošetření. Po sešití chtěl lékař vědět, kolik to bude stát. Řekl 20 lari (~ 10 SFr) a odešel z pokoje. Pak přišla babička a s mrknutím řekla, ať prostě odejde bez placení, že to bude v pořádku...
