WinterCamping | Vive la France - část II

Po několika posledních dnech strávených lyžováním je čas na celodenní koupání. Vybaveni elegantními plavkami (naše prkenné šortky nejsou ve francouzských koupalištích povoleny) se dobře bavíme v Les Grands Bains du Monêtier: Římské lázně a venkovní bazén s výhledem na slunce a hory. Pokud z něj nevyjdete zcela uvolnění, je to vaše chyba.

Čerstvě vyleštění jsme připraveni na slavnostní večeři a dopřáváme si ji v Auberge Edelweiss. Jelikož paní domácí pochází z Holandska a mluví dobře německy, dozvídáme se něco o La Grave. V horské vesnici s asi 500 obyvateli žije téměř 50 národností, většinu z nich lákají náročné hory a nekonečné možnosti turistiky. Žije zde živá a přátelská komunita, což můžeme potvrdit po naší následné návštěvě v Le Bois des Fées. Dva chlapci oživují hosty hrou na klávesy a kytaru, nebezpečí, že tu uvíznete, je velké. My se ale chceme vrátit na prkna hned druhý den a nenecháme se odradit Sergiem, kterého potkáváme cestou domů.

Opuštěný La Grave

La Grave francouzsky znamená "hřbitov", dnes si vás chceme podmanit. Protože lanovka nejezdí, je výškově nenáročnou variantou dlouhá smyčka přes Les Deux Alpes. Ráno v La Grave nasedáme na kyvadlovou dopravu a v Les Deux Alpes si dáváme ještě několik koleček na sjezdovce. Na horní stanici lanovky Jandri je ráno ve výšce 3 150 metrů nad mořem -20 °C a fouká vítr o rychlosti přes 50 km/h. V poledne by mělo být tepleji, méně větrno a zkrátka přívětivěji. A to je pravda. Když jsme si na horské stanici Dôme Expressu ve výšce 3 400 metrů nad mořem nazouvali lyže, bylo už příjemných -15 °C, ale na horách ještě více foukalo.

Čeká nás stoupání necelých 400 metrů, které se táhne na pohodových dvou kilometrech. Stoupání vede po hřebeni podél vleku a čím je exponovanější, tím je vítr silnější. Když přecházím trať vleku, fouká tak silný vítr, že několikrát málem ztrácím rovnováhu. Objevují se pochybnosti: Co tady vlastně děláme? Vzdalovat se v těchto podmínkách ve vysokohorském terénu od jakékoliv infrastruktury mi najednou připadá dost hloupé. Pokud se něco pokazí, budeme mít navzdory veškerému vybavení opravdový problém. Přesto pokračujeme dál, krok za krokem.

První úsek přes plochou ledovcovou kotlinu není z hlediska lyžování nijak úchvatný, ale o to krásnější je výhled. Jelikož je chladno a jasno, máme díky nadmořské výšce výbornou viditelnost a nádherný výhled na okolní hory. Krátká přestávka na Charlet 3200: chráněno před větrem a na slunci je tu opravdu teplo, i když teploměr na stěně říká něco jiného. Po svačině se konečně vydáváme na cestu - na programu je normální trasa.

Takže zpátky do ledovcové kotliny, která je silným větrem pěkně rozfoukaná. První úsek vypadá skoro jako lyžování na sjezdovce. Po prvních 100 metrech se sníh trochu prohloubí a od přechodu hřebene pod Col du Lac jsme odměněni prašanem. Je velmi vzácné vidět La Grave tak málo sněhu, když jsou vleky v provozu. Euforie se šíří a jeden nebo dva lidé začínají být netrpěliví. Benni však skupinu brzdí: "Protože jsme tu všichni poprvé a některé bazény v La Grave končí na slaňovacích místech, měli bychom si být výběrem trasy opravdu jistí. Rozhodujeme se zůstat vlevo a chceme přejít vpravo pod Refuge Évariste Chancel, nad malým kopcem, do dalšího bazénu.

Deset minut věčnosti

To, co následuje, je lekcí o důležitosti organizace skupiny. Když se příště skupina vědomě shromáždí - předtím jsme se po svahu pohybovali docela volně - Steffen najednou chybí. Chvíli čekáme a pak na něj voláme. Žádná odpověď. Zdá se, že jeho mobilní telefon je vypnutý nebo nemá signál. Skutečnost, že přechod Les Deux Alpes trval podstatně déle, slunce už je nízko a ručička už minula sedmnáctku, nám nutně nepomáhá k uklidnění. Benni začíná přestavovat a o chvíli později ho následuji, abych se pustil do hledání.

Naštěstí se na svahu nad námi objevuje Steffen. Jako jediný se držel dohodnuté trasy a už přešel do další kotliny nad malým kopcem a čekal tam. I on už měl starosti, zvažoval, zda vylézt nahoru, nebo se podívat dolů do dalšího svahu, a naštěstí se rozhodl, že nejprve zkontroluje svah. Napětí z nás opadlo. Jak dlouho ani ne deset minut se najednou může zdát.

S úlevou se vydáváme na poslední tisícimetrový sestup, nyní již s řádně organizovanou skupinou, z níž si můžeme dalších 400 m užít naplno. Sníh je zpočátku trochu těžší, ale mezi prvními stromy se opět stává opravdu nadýchaným, než se projeví teplo předchozích dní a vysoká sněhová čára. Traverzujeme lesem a míjíme první velký stožár lanovky v La Grave, kde děvčata a chlapci stále usilovně pracují na tom, aby gondolu co nejrychleji uvedli do kondice. Tento 2300 metrů dlouhý sjezd je něčím výjimečný a určitě nám zůstane v paměti. Zejména kvůli mnoha výhledům na La Meije (3 983 m n. m.), které dnes také zdobí intenzivní sněhové vlajky.

Konec naplněného dne

"Co dělat po takovém dni? Après-ski pivo v autobuse, návštěva Ski Extreme, pokec s Brunem, jedním ze starých známých v La Grave - a pak opakování slavnostní večeře v Edelweiss s génépi na závěr: jak moc může být život lepší? To chceme vidět a zastavit se v K2 Baru, druhé party adrese ve městě.

Druhý den ráno mi chybí řidičák, občanský průkaz a nějaká hotovost. Na videu pořízeném mobilním telefonem objevuji doklady na podlaze baru. Asi nebyl dobrý nápad dát si je volně do kapsy. Když jsem se snažil co nejrychleji natočit limbovou animaci svých kolegů, musel jsem průkazy vytáhnout z kapsy pouzdrem na mobilní telefon. Později nás barman vítal s úsměvem a nadšeně nám vyprávěl o naší produkci Flämmli, švýcarské kombinaci espressa, cukru, ohně a lískooříškové pálenky. Velmi se mi ulevilo, že jsem opět našel svůj majetek.

Col du Lautaret

Čas letí a bohužel už je na pořadu dne poslední túra výletu. Opět jsme se vydali na Col du Lautaret. Tentokrát chceme dosáhnout vrcholu Ouest de Combeynot. Stoupání však zastavujeme 100 metrů před cílem. Ve výšce asi 2 700 metrů se snažíme obejít žlab vpravo. Následující svah je exponovaný a posledním lezcům, Steffenovi, Bennimu a mně, se trasa zvolená předchozí skupinou nelíbí. Možná je svah bezpečný - koneckonců předchozí lezci měli pocit, že prošli všechny kritické části terénu. Přesto si ani oni netroufli na poslední svah, jehož sklon se výrazně zvyšuje. I my se tedy odbudeme na bezpečném místě a budeme se těšit na závěrečný sestup.

Pozemek na příští rok

Druhý den ráno se bohužel musíme opět rozloučit. Nejprve se však musíme rozloučit s našimi novými přáteli v La Grave. DJ, který tudy projíždí, se spontánně zastavil u Ski Extreme a pouští nám hudbu. Sergio se také zastaví. Dáváme si drinky, přinášíme chipsy a pizzu a vyměňujeme si dárky: trička PowderGuide a lyžařské pásky, hrnky a samolepky Ski Extreme.

Pak je čas, abychom se vydali domů. V restauraci Bouillon Savoyard v Chambéry si opět vychutnáváme pravou francouzskou kuchyni. Bouillony bývaly jídelny dělnické třídy, dobré a levné. Šéfkuchař nás vítá osobně. Chce, abychom se cítili jako doma, a jeho cílem je, abychom byli spokojeni. To zní jako dokonalá víla kmotřička pro náš další cíl. A poprvé můj lístek vyhrává! Příští rok nás naše cesta zavede do Tádžikistánu.

Nyní je čas se rozloučit, protože bohužel opět nastal ten čas. Je za námi nádherný týden s proměnlivým počasím a spoustou skvělých výletů. Jakmile radost opadne, můžeme se už těšit na další destinaci. "Vive la Tajikistan" (Зинда бод Тоҷикистон), ať už to znamená cokoli.

Rádi bychom touto cestou poděkovali našemu partnerovi Sunlight, který nám tuto cestu umožnil poskytnutím dvou táborových vozů. Výlet se uskutečnil v únoru 2025.