Zítřejší sníh | Hory jsou politické - Část I

Zóna zákazu pádu

Stojím po pás ve sněhu, ztěžka dýchám a krok za krokem si razím cestu vzhůru větrem nabitým prašanem. Vyhrabávám už třetí sněhový profil. Za mnou je můj kamarád Leon. Střídáme se v rozbíjení stopy, protože při tom se člověk zase zahřeje. Po obou stranách se k nebi zvedají strmé skalní stěny, zdobené tyrkysovým ledem, který září, jako by byl osvětlený zevnitř. Je to ohromující místo: divoké, drsné, chladné. Severní kuloár Gamskogelu je pravděpodobně jednou z nejkrásnějších linií ve Štýrsku. Upřímně řečeno, je skoro neskutečné, že takové skvosty tady na východě Alp vůbec existují. Vždycky jsem byl takovými kuloáry posedlý.

Tady nahoře se cítím podivně živý: malý, exponovaný, hluboce spojený s krásou přírody - a zároveň je to pro mě výzva. Profil sněhu to opět ukazuje: slabá vrstva, podobná těm, které jsme našli dříve. Ne nutně nestabilní - ale protože je kuloár větrný, sedí ta slabá vrstva pokaždé v jiné hloubce a mění se spolu s terénem. Takže... není to jasná červená vlajka. Ale je to nejisté. Teď jsme blízko vrcholu. Nejistě se na sebe díváme. Technicky je tu jen první stupeň lavinového nebezpečí.

Ve Štýrsku stejně není skoro žádný sníh. Hodiny jsme se prodírali křovinami a téměř zeleným lesem, až jsme nakonec našli větrem nabitý sníh na úpatí kuloáru, zoufale hledajíce hrstku zatáček v zimě, která taje, ve světě, který se stále ohřívá. Otočit se je těžké. Ale riziko je příliš vysoké. Následky jsou příliš velké. Sjíždíme dolů, užíváme si zatáčky a cítíme se smíření s rozhodnutím. Přežili jsme. Venku jsme prožili krásný den. A to se přece počítá, ne?

Proč tedy přistupujeme k našemu společnému přežití tak odlišně? Proč se jako společnost nevydáme bezpečnou cestou? Vmanévrovali jsme se - jako společnost poháněná fosilními palivy - do situace, kdy stojíme v lavinovém nebezpečí pátého stupně, v zóně zákazu pádu na padesátistupňovém svahu. Sněhem prorážejí první trhliny. Po stěnách vpravo od nás se sype sněhová břečka. Ozývá se ohlušující hukot. Vlevo kolem nás padají rampouchy. Malé desky se už trhají, stahují části naší skupiny dolů a my děláme, jako bychom nic neviděli ani neslyšeli. Prostě jdeme dál.

Prázdnota se naplní smutkem. - Smutek ze ztracené zimy. Lidé říkají: "Zapomeňte na to, letos už nebude žádný sníh." Moje matka, která mě před patnácti lety učila skialpinismus na naší místní hoře a která vždy kategoricky odmítala dělat na sjezdovkách v lyžařských střediscích kolečka do kopce - to není "pravý" skialpinismus -, teď stoupá po tenkých bílých pásech umělého sněhu zelenou krajinou.

Příští rok prý zase. Tohle nebyla naše poslední zima. Opravdu?

Co když byla? Co když to byla naše poslední zima? Co když je tento sport odteď možný jen tehdy, když se budete honit za vysokohorskými zaledněnými túrami, škrábat se na umělém sněhu nebo jezdit stovky kilometrů do Západních Alp - nebo dokonce do Norska. A i tam se počet lyžařských dnů rapidně zkracuje. A ano, to zabíjí i mou motivaci.

Když se zoufale honíte za posledními sněhovými vločkami - prosím, prosím, už jen jeden oblouk -, lavinové nebezpečí vám začne připadat jako poznámka pod čarou. Je tak snadné nechat se oslepit sněhem, který taje děsivou rychlostí.

V mém životě není nic, kde bych klimatickou krizi pociťoval bezprostředněji než v zimě na horách. Je nemožné ji ignorovat. Miluji skialpinismus víc než cokoli jiného. Jako dítě jsem trávil téměř každé odpoledne na lyžích na Kampenwandu, místní hoře, společně s kamarády ze školy. Když mi bylo třináct, vyrazil jsem na svou první opravdovou skialpovou túru, na Grossglockner, a bylo to. Od té doby jsem myslel jen na zimu.

Tehdy se říkalo, že za deset let už se na Kampenwandu lyžovat nebude. O pět let později už to byla pravda. Dnes je Kampenwand po většinu zimy v podstatě bez sněhu. Ano, věděli jsme, že se to stane. Samozřejmě jsme si nemysleli, že se to stane tak rychle. A přesto tu teď stojíme naprosto ohromeni. Ale co to znamená pro všechno ostatní, co se blíží? Budeme stejně šokováni a nepřipraveni, až nás zasáhne nedostatek potravin, nedostatek vody, hospodářský kolaps a masivní vlny klimatických přesunů? A až k tomu dojde, jak se s tím vypořádáme?

Krize za horami

Protože upřímně: je tragické přijít o sport, který milujeme, rozloučit se s ním proti své vůli a s těžkým srdcem. Ale to je samozřejmě také starost privilegované středoevropské bubliny. Zatímco já truchlím nad prašanovými zatáčkami a zimními dobrodružstvími, které mi klimatická krize bere, miliony lidí už bojují o život. Stovky milionů lidí přijdou kvůli stoupající hladině moří o své domovy, zemědělskou půdu a živobytí. Klimatické modely ukazují, že s rostoucím oteplováním budou miliardy lidí brzy vystaveny takovým kombinacím horka a vlhkosti, které lidské tělo venku nepřežije. Celé zemské systémy se blíží ke kritickým bodům nebo je již překročily a uvolňují dynamiku, které teprve začínáme rozumět.

Grónský ledový příkrov již pravděpodobně překročil svůj bod zvratu. Pokud roztaje, bude to znamenat zvýšení hladiny moří přibližně o sedm metrů. To následně ovlivní systém atlantické cirkulace. Golfský proud by mohl výrazně zeslábnout nebo se dokonce zhroutit, čímž by se evropské klima a počasí dostaly do chaosu. Vědci nevěří, že by se lidská civilizace mohla jednoduše "přizpůsobit" změnám takového rozsahu. Přesto cirkulace již vykazuje varovné příznaky a mohla by se změnit během tohoto století, možná dokonce do poloviny století. To znamená, že nejen miliony, ale miliardy lidí budou čelit vysídlení, hladu, žízni a nepředstavitelnému utrpení.

Znamená to, že se na celém světě budou stupňovat extrémní projevy počasí: sucha a vlny veder, přívalové deště, jedna katastrofa takzvaně "jednou za století" za druhou, bouře s takovou silou, jakou jsme dosud nezažili. To je vědecky známo. A přesto se stále vracím k téže otázce: Až se to stane pro všechny nepopiratelným, jak budeme reagovat? Ale prázdnota ve mně není naplněna jen smutkem. Naplňuje ji také vyčerpání.

Když se protest stává zločinem

Znovu a znovu rozemletý v justiční mašinérii. Znovu a znovu vysvětluji soudci svou motivaci. Mluvím o naléhavosti klimatické krize a nutnosti jednat, o odpovědnosti a o síle nenásilného narušení. A znovu a znovu jsem odsuzován a trestán vysokými pokutami za to, že jsem na pár minut přerušil fosilní rutinu každodenního života se zavázanýma očima, jen abych prosadil klimatickou krizi do veřejné debaty.

Pokaždé, když sedím v soudní síni, vzpomenu si na své vlastní bolestné výkřiky. A ještě hůř na výkřiky mých přátel. Vzpomínám si, jak policie bezdůvodně používá bolestivé chvaty při odvádění lidí. Chvaty, které byly později prohlášeny za nezákonné. Přesto to dělali. Vzpomínám si na to ohlušující ticho, které následovalo, když jsem byl sám v cele. Vidím přátele, u kterých byla provedena razie, kteří byli posláni do vězení nebo deportováni za svůj aktivismus. V určitém okamžiku je toho příliš. Tohle lidi zlomí. A vyvolává to otázku, která by nás všechny měla děsit. Co to dělá s lidmi, se společností a se samotnou demokracií? Chápeme, jak vážné je potlačování aktivismu? Demokracie se nehroutí jen v dramatických okamžicích. Často jsou demontovány v tichosti. V tichosti. A jakmile si uvědomíme, že naše právo na protest bylo represí vyčerpáno, bude už pozdě.

Lidé se stále ptají, kam se podělo klimatické hnutí, proč jako by zmizelo. Podívejte se do soudních síní. Jsou plné klimatických aktivistů, kteří se snažili prosadit veřejnou debatu o naléhavosti této krize. V Německu jsou pokojní protestující vyšetřováni podle zákonů původně určených k stíhání organizovaného zločinu - legislativy určené pro mafie. V Rakousku a Kanadě hrozí aktivistům deportace za účast na nenásilných klimatických akcích.

Ve Spojeném království byli lidé odsouzeni k mnohaletým trestům vězení za rušivé, ale pokojné protesty. Nejedná se o ojedinělé případy. Stát stále častěji používá právo jako zbraň. Taková opatření nejsou jen trestem pro jednotlivce, ale i signálem. Zastrašují, odrazují a dusí politickou angažovanost dříve, než se může rozvinout. A tím normalizují praktiky, které se nebezpečně blíží autoritářství. Takto dochází k erozi demokratického prostoru - ne najednou, ale případ od případu.

Od útočiště k odpovědnosti

Tuto logiku represe a kriminalizace již můžeme pozorovat ve Spojených státech, kde ozbrojené jednotky ICE vytrhávají imigranty z ulic, potlačují protesty a stupňují násilí. Evropské pravicové strany si to otevřeně berou za vzor a nabírají na síle alarmujícím tempem. To by mělo být víc než varovný signál.

A možná právě tady se do hry vrací venkovní komunita. Máme výsadu: tento sport a příroda nám neustále připomínají, na čem záleží. Pomáhají nám dobíjet energii. Venku můžeme dělat něco, co máme rádi, s lidmi, které máme rádi. Toto spojení s přírodou a s naší komunitou není jen únik. Může být zdrojem síly.

Ale to je také přesně ten bod, kdy hory přestávají být soukromým útočištěm a stávají se něčím jiným. Tréninkovou základnou. Zrcadlem. Připomínkou rizika, důsledků a odpovědnosti. Protože když se dokážeme otočit v kuloáru, když je nebezpečí příliš vysoké, proč bychom to samé nemohli udělat jako společnost?

Co s tím má společného lyžařská komunita?

Upřímně řečeno: skoro všechno.

V navazujícím článku se Lena zabývá otázkou, jak se tyto úvahy vyvinuly v osobní a politický aktivismus. Zveme vás k konstruktivní účasti na diskusi: pokud máte k těmto tématům nějaký názor nebo byste chtěli přispět, neváhejte využít funkci komentářů a kontaktujte nás.