"Mám na zítřejší lyžařskou túru jet veřejnou dopravou, nebo - jak to obvykle bývá - autem?" Pokud bydlíte v Innsbrucku, často stojíte před touto volbou, protože do mnoha cílů zájezdů se lze dostat také autobusem a vlakem, i když někdy o něco časově náročněji. U mě nyní finanční hledisko stejně hovoří ve prospěch veřejné dopravy, protože můj zaměstnavatel naštěstí hradí náklady na tyrolskou klimatickou jízdenku. "Ale tři čtvrtě hodiny spánku navíc o víkendu by bylo fajn, ne? Jsme tři a auto by bylo stejně dobře využité. Cestou zpátky bychom si mohli zajít do sauny." A auto už má vzhledem k tomuto celkovému balíčku opět vyhráno! Navzdory záměru nechávat ho častěji zaparkované.
Jak se mi daří nenechat se opakovaně přelstít pohodlností a zvykem? Řešením pro mě je využívat veřejnou dopravu a vydávat se na výlety, které by byly autem velmi obtížné nebo nemožné. Zažít něco, co je možné jen autobusem a vlakem, abych auto s radostí nechal za sebou! Konkrétně to znamená: přejezdy s různými výchozími a koncovými body, ideálně v úplně jiných údolích. Existuje několik známých oblastních přechodů (např. Tuxské Alpy, Hoch Tirol atd.). Pro většinu z nás bude mít několik dní dovolené nebo strávit celý víkend na cestě pravděpodobně spíše výjimkou než pravidlem. Popisy, natož pak svazkové kolekce jednodenních přechodů vhodných pro každodenní použití, jsou vzácné. To se však může změnit (viz informace níže)!
Lyžařský přechod "v akci"
Volný den ve velké zimě: půldenní túra, odpoledne s několika pochůzkami. Axamer Lizum - 45 minut autobusem od Innsbrucku - je vítaným vysokohorským výchozím bodem. Dnes jsem jedním z mála, kteří po krátké procházce po sjezdovce odbočují do volného terénu směrem na Lizumer Kar. Strmý úsek je - nepřekvapivě - od předchozích dnů zcela rozježděný a ošlehaný větrem. Pro výstup v pořádku, pro sjezd rozhodně žádná legrace! Naštěstí už tam nemusím klesat. Samotný cirque pokaždé ohromí svými kolmými skalními stěnami a věžemi - název "Dolomity Severního Tyrolska" není náhodný. Ve stinném kotli se dokonce zachoval i prašan. To se však opět rychle mění. Při strmém výstupu k cílenému jařmu mě provází neustálé, nepředvídatelné střídání rozbitého sněhu a měkčích pasáží. Doufejme, že na druhé straně to bude lepší. Po zvládnutelných 800 výškových metrech a dobrých dvou hodinách výstupu dosahuji kolmu a nedočkavě obhlížím jižně orientované sjezdovky. Sněhová pokrývka je tvrdá, ale alespoň nedotčená a homogenní... mohlo to být horší! Dělám si krátkou přestávku a nechávám svůj pohled bloudit po nažloutlých skalních žebrech zdobených sněhovými polštáři až k hlavnímu stubaiskému hřebeni. Slunce si nesměle razí cestu skrz dosud zataženou oblohu a proměňuje sjezdovky v zářivě bílou barvu. Jdeme na to! S velkým chováním startuji do strmé, stále ještě tvrdé prohlubně. Brzy však kompaktní sněhový povrch změkne jako firn a zatáčku po zatáčce dělám ve sněhu sotva viditelné stopy. Jaká je to radost, když plán vyjde a podaří se něco zvláštního, neobvyklého, ve vlastně obyčejném dni se smíšenými podmínkami a zvládnutelným časovým rozpočtem!"
Nakonec jsem trochu neklidnější a "zasekanější", když se dostávám na tahovou stopu lyžařského areálu Schlick. Jako vášnivý skialpinista si jen stěží troufám připustit, že lyžování na sjezdovce může být také opravdu zábavné. A jenom na přejezdu (veřejnou dopravou) se dá ujet o 550 metrů více z kopce než do kopce - bez asistence vleku!
