Zítřejší sníh | Stavba v horách

Západní Alpy jsou známé nejen svými vysokými horami a obřími lyžařskými středisky, ale také zvláštními alpskými stavbami. Nejsou to jen velkolepé a moderní chaty a vrcholové stanice Alpského klubu, které polarizují, ale také místa jako Aime 2000, Tignes a Avoriaz, která představují posun k urbanismu, který jinak v Alpách neznáme.

Mluví se o tom, že do lyžařských středisek je třeba cestovat co nejšetrněji k přírodě, nelyžovat v mladých lesích a na vrcholu si odnést odpadky. Naše ekologická stopa však sahá dál, než si možná myslíme.

Kdo koneckonců mluví o tom, že stavební průmysl je zodpovědný za více než třetinu všech globálních emisí CO2?

Málokterá alpská oblast je tak zastavěná a zalidněná jako Alpy. Lavinové bariéry, tunely, systémy lanovek a mosty rozdělují krajinu, zkrotily ji a zpřístupnily až do vysokých nadmořských výšek. Alpská oblast se dodnes vyznačuje mohutnou turistickou infrastrukturou. Vedle ústupu ledovců je rostoucí urbanizace pravděpodobně jednou z nejdynamičtějších změn, které lze na historických fotografiích pozorovat v porovnání s dneškem.

Je snadné propadnout romantice starých dobrých časů. Od 19. století se díky malířství a síle fotografie vytvořil jakýsi idealizovaný obraz alpské krajiny, který se přenesl i do nejodlehlejších oblastí Alp. Obraz, který se dodnes téměř nezměnil a v době okouzlujících časopisů o zimních sportech a dokonalých příspěvků na Instagramu se ještě více liší od reality.

Takže když se odpoutáte od všeho starého a začnete stavět moderně a odvážně, také to není správné. Ploché střechy jsou kritizovány za to, že se do alpské oblasti nehodí. High-tech vrcholové stanice se spoustou skla a betonu nadchnou masové turisty, zatímco alpští puristé jsou pobouřeni.

A pak jsou tu skuteční viníci, na které se v černobílé diskusi často zapomíná: Budovy ve tvaru krabice, které vypadají, jako by mohly být kdekoli. Ve městě, vedle města nebo dokonce v jiné zemi? Nevíme. Ale nakonec jsou i tyto beztvárné fasády bez umění a identity odrazem naší doby.

Možná si říkáte, že stavět v horách už není nic zvláštního. Nároky faktorů prostředí, jako jsou srážky a extrémní teploty, řešíme pomocí technologií. Stále více se používá beton a ocel, těsnění a izolace a materiály, které se obtížně recyklují. Všude stejné, kdykoli dostupné na objednávku. Výběr je obrovský, konečný produkt je často monotónně stejný. Vše je standardizováno a regulováno. I proto je pro místní stavební tradice a řemesla stále obtížnější obstát proti těmto změnám na trhu.

Je to škoda, protože techniky, které fungují po staletí, nechtějí být zapomenuty a amatérsky přehlíženy. Adolf Loos, průkopník moderní architektury, se problematikou vysokohorského stavitelství zabýval již v roce 1912 ve své publikaci: "Pravidla pro ty, kdo staví v horách":

"Nebojte se, že vám někdo vynadá, že jste nemoderní. Změny starého stavebního stylu jsou povoleny pouze tehdy, pokud představují zlepšení, ale jinak se držte starého."

Přízemní doporučení od někoho, kdo ovlivnil celou generaci projektantů tvrzením, že zdobnost je zločin.

Pokračování na další straně -->

Lidé obvykle vnímali horský svět jako nepřikrášlený, bez ozdob a spíše puristické povahy. To je jeden z důvodů, proč teplé materiály a umělecké řemeslo, zejména v interiérovém designu, vždy hrály důležitou roli v útulnosti. Vyvolává v nás nostalgické asociace, stejně jako se pro nás šikmá střecha stala ztělesněním alpské scenérie.

Když už mluvíme o útulnosti: zlepšení komfortu bydlení a energetické účinnosti našich staveb je velmi vítané, zejména v nepříznivých horských oblastech. Nejsou však rychlé životní tempo a vysoká spotřeba zdrojů v našich budovách ve srovnání s minulostí spíše na škodu? Neměli bychom se tedy podle citátu Adolfa Loose vrátit ke starému?

Dlouhou dobu byly nejběžnějšími stavebními materiály dřevo, kámen a vápenná omítka. Byly snadno dostupné i v nejodlehlejších alpských údolích a snadno se s nimi pracovalo. Dřevěná konstrukce nahoře byla zvýšena kamennou podezdívkou, která ji chránila před sněhem a vlhkostí. Šikmá střecha s velkorysým přesahem chránila fasádu shora. Pozůstatky této banální, ale geniální stavby můžeme vidět na lyžařských túrách u mnoha horských chat. Stojí dodnes a byly postaveny těmi nejjednoduššími prostředky.

Na lyžařských túrách dbáme na mnoho věcí: lavinové nebezpečí, dynamiku skupiny, ale také na nejlepší sjezd, skvělý výhled nebo zapojení se do živé diskuse. Rád bych všechny povzbudil, aby věnovali pozornost něčemu úplně jinému: Dívejte se na horské chaty, horské pastviny a stanice lanovek, na hotelové zámky, centra vesnic a alpská města. Podívejte se pozorně na naše zastavěné prostředí. Překvapí vás, jaké vzrušující příběhy o sobě i o nás vyprávějí; jsou dědictvím, svědectvím současnosti i současnou infrastrukturou zároveň. Ohodnoťte je podle svých osobních měřítek. A nechte nás je vědoměji prožívat, vybírat si je a mít k nim co říci.

Měla by se v dnešní době rozvíjet odvážná skalní věž jako Aiguille du Midi? Nejsem si jistý. Přes všechny výdobytky stavební techniky duch doby umožnil alespoň trochu více ohleduplnosti a zdravého rozumu. Ale není někdy nerozum také vzrušující?