Tvorba hranatých krystalků na začátku zimního období je velmi častým jevem. Čím větší jsou teplotní rozdíly uvnitř sněhové pokrývky, tím více se tam pohybuje vzdušná vlhkost.
V důsledku toho krystaly dále rostou (anabolická přeměna → hranaté krystaly), místo aby se usazovaly - jako je tomu při malých teplotních rozdílech - a stále lépe se spojovaly s okolními krystaly (spékání → malé, kulaté krystaly).
Informace: Při spékání sněhu se krystaly sněhu spojují. Krystaly jsou kulatější, ztrácejí ostré hrany a lépe k sobě přilnou. Díky tomu je sníh hustší, pevnější a tvrdší. Na rozdíl od nárůstové přeměny má spékání stabilizující účinek na vrstvu sněhu.
Z toho je zřejmé, že zejména na začátku sezóny hrozí riziko vzniku slabých, hranatých vrstev, protože dokud je sněhová pokrývka ještě tenká, jsou často velké teplotní rozdíly mezi zemí a venkovní teplotou na velmi malých vzdálenostech.
Malý příklad: na konci listopadu byla na některých místech výška sněhu jen kolem 50 cm, zatímco teplota okolí byla -15 °C. Z toho vyplývá celkový teplotní gradient přibližně 30 °C/m, tj. rozdíl teplot na metr sněhové pokrývky. Na pouhých 10 cm se teplota změní v průměru asi o 3 °C.
Pravidlo říká, že sníh se od teplotního gradientu kolem 10 °C/m mění na hranaté krystalky, a tak se v průběhu času ve sněhové pokrývce vytvářejí stále slabší vrstvy. Při 30 °C/m v našem příkladu je tato hodnota výrazně vyšší a sníh se odpovídajícím způsobem rychle přeměňuje. Je však třeba mít na paměti, že -15 °C je spíše extrémní hodnota, která se vyskytuje za jasných a chladných nocí.
Zejména pokud po prvních sněhových srážkách sezóny převládá období tlakové výše beze srážek a nízkých teplot, vytváří to ideální podmínky pro vznik velkých ploch slabých vrstev ve sněhové pokrývce. Bez "správného" podkladu však tento slabý sníh ještě nezpůsobuje žádné problémy. V horních vrstvách se hranatá sněhová pokrývka při lyžování téměř podobá prašanu: nadýchané, měkké vrstvy, ve kterých se můžete opravdu vyřádit (alespoň pokud je pod ní na rozdíl od letošního Davosu alespoň dost sněhu na to, aby zakryl žraloky, viz mapa výšky sněhu). Nebezpečí slabé vrstvy však v průběhu zimy spíše číhá. Pokud se během několika následujících sněhových srážek vytvoří nad časně vytvořenými hranatými krystaly lépe vázané vrstvy, jako jsou kupy ujetého sněhu, jsou všechny podmínky pro deskovou lavinu na místě: vázaná, tj. dobře spojená deska na slabé vrstvě rozprostřená na velké ploše, která je méně stabilní a může se snadno zřítit pod dodatečným zatížením srážkami nebo sněhovým sportovcem.
Tyto hluboko uložené slabé vrstvy jsou v lavinovém bulletinu označeny jako problémy se starým sněhem. Jejich posouzení je pro sněhové sportovce obzvláště obtížné, protože je nelze odvodit z předpovědi počasí z posledních dnů ani rozpoznat na povrchu sněhu. Vzhledem k heterogenitě sněhové pokrývky nelze předpovědět ani přesně vymezit, kde a v jakém rozsahu se takové slabé vrstvy budou vyskytovat. To z nich činí jeden z nejnebezpečnějších lavinových problémů. Zejména v zimách, jako je ta letošní, kdy po prvním sněžení na začátku sezóny následuje delší okno s nízkými srážkami a tenká sněhová pokrývka se vyskytuje po dlouhou dobu (viz graf relativní výšky sněhu), byste proto měli být opatrní a pečlivě kontrolovat lavinový bulletin, zda se nejedná o starý problém. Vykopání sněhového profilu může také pomoci lokálně posoudit, jak slabé jsou ve skutečnosti vrstvy v blízkosti země.
