Taurská dálnice lemuje východní konec Alp. Alespoň si to myslí mnozí freerideři z Německa, Švýcarska nebo i Skandinávie. Jen ti velmi odvážní se odtud odváží o pár kilometrů dál na východ, aby ukojili svou závislost na svazích solných dolů. Za nimi však začíná skutečně široký, divoký východ. Někteří se dokonce domnívají, že horské masivy tohoto do značné míry neznámého regionu už patří k Balkánu. Jak to ale ve skutečnosti vypadá za touto zlověstnou "hranicí"? Jako rodák z této oblasti (která kdysi dávno tvořila srdce země zvané Kakánie, což tento region dodnes nedokáže tak docela skrýt) bych rád formou malé fotoreportáže přispěl k objasnění této lyžařsko-geografické země nikoho a uctil její charakteristiku z pohledu freeridingu.
Více z východního okraje Alp na: viennaskiing.com - Lyžování na východním konci Alp.
Vídeň je samozřejmě vším možným, jen ne centrem rakouského freeridového světa, ale když pevně zavřete oči a pořádně se zamyslíte nad sněhem, může se občas stát, že - jako mávnutím kouzelného proutku - dojde k proměně a milionové město se změní v pulzující freeridovou metropoli:
Začněme náš sen na pláži: první vrcholky Alp se zvedají přímo z břehů Dunaje. Zajímavé freeridové destinace zde však zatím chybí. Původní klasické lyžařské cíle v této oblasti ("Norwegerwiese" atd.) padly za oběť zvýšené mobilitě (kdo dnes jezdí za freeridem - snad kromě Innsbrucku - městskou tramvají?), lepším lyžařským dovednostem a zvýšeným nárokům na terén i klimatickým změnám (nebo byli naši předkové prostě mnohem trpělivější při čekání na sníh?).
Po zhruba hodinové cestě to však začíná být zajímavé. Na první pohled hory nenabízejí mnoho zajímavého: vzhledem k nízké nadmořské výšce se jen velmi málo vrcholů tyčí nad hranicí stromů (která zde činí asi 1500 m) a navíc rozsáhlé církevní a šlechtické statky zajistily, že lov byl upřednostňován před zemědělstvím, takže podíl luk a vysokohorských pastvin v lese je velmi nízký.
Freeride zde proto vyžaduje určitou dávku intuice, abyste našli lesní boule a především příkopy, které jsou ještě přiměřeně příjemné pro lyžování, a také minimální míru masochismu v podobě smíření se s bojovým lyžováním v hustých křovinách a lese.
Takže co najde freerider v alpském pásmu za cíle?
Začněme Stuhleckem (1782 m) na štýrské straně Semmeringu (985 m), jedním z prvních vrcholů v Rakousku, na který v únoru 1892 vystoupil na lyžích hoteliér z Mürzzuschlagenu Toni Schruf s přáteli. Na jeho severním úbočí se od Spital am Semmering (780 m) až k vrcholu táhne nevýrazný, často přeplněný lyžařský areál. Horu obývají také masy lyžařských turistů, kteří si užívají jižní sjezd do Retteneggu, který má kulinářský vrchol: Pstruh v místním hostinci. Zvláště vděčné terény pro freeridery, kteří se většinou lidí stydí, se nacházejí převážně v lese.
Niederalpl
Pokud je Stuhleck příliš přeplněný, měli byste pokračovat na Mürzzuschlag a odbočit do horního Mürztalu. Brzy se dostanete do oblasti, která i v tomto už tak ospalém kraji působí ještě zapadleji. Po několika kilometrech jízdy temnými údolími a malými vesničkami dorazíte k Niederalpl (1220 m), průsmyku na severní straně Hohe Veitsch (1980 m). Zde se nachází malý lyžařský areál, který je mimořádně oblíbený i v hlavní sezóně. Sedačková lanovka a tři vleky otevírají malý lyžařský cirkus mezi 1100 a 1500 metry. Hned po čerstvém sněhu (kterého je v této oblasti díky severním a severozápadním povětrnostním podmínkám často dostatek) se přímo u sjezdovek nabízí několik kratších možností, jak se zahřát v hlubokém sněhu.
Také zde najdete několik pěkných, i když krátkých sjezdovek, které jsou dosažitelné jen s krátkým výstupem (v případě potřeby bez lyží). Sjezdy vedou lesy a díky severní poloze často nabízejí dobrý prašan.
Severní svahy Sohlenkogelu (1474 m) jižně od průsmyku jsou zajímavé zejména pro freeridery, kteří chtějí vystoupit. Přímo z parkoviště u průsmyku vede - téměř vždy - upravený výstup a přes krásné, strmé lesní svahy se pak dostanete k velmi plochému spodnímu vleku podél průsmykové silnice. Obzvláště nadšení lyžaři mohou samozřejmě pokračovat ve výstupu až do vrcholové oblasti Kleiner Wildkamm (1757 m) a sjet některý z mnoha strmých žlabů na severní straně, včetně některých alpských terénů.
Brunnalm/Veitsch
Slunečná jižní strana Hohe Veitsch (1981 m) má také co nabídnout. Vleky malé lyžařské oblasti Brunnalm (1200-1400 m) výrazně zkracují výstup k útulnému Graf-Meran-Haus (1836 m) a na vrchol. Odtud vedle standardního sestupu přes Schallerrinnen vede i několik mnohem strmějších žlebů, které jsou zde pro tyto vápencové hole běžné: Hundsschopfrinne, Hundsschopfloch, Breitriegel nebo Predigtstuhlrinne atd. Ale pozor, relativně nízká nadmořská výška by neměla zakrýt fakt, že se jedná o strmý, skalnatý vysokohorský terén a s ním spojená nebezpečí! Standardní (hodně frekventované) jsou však sestupy na jižní straně Schallerrinnen.
Lahnsattel/ Göller
O něco severněji se nachází Lahnsattel (1015 m n. m.) a stejnojmenná idylická osamělá vesnice, která si díky několika lavinovým neštěstím získala smutnou místní/regionální proslulost.
Přestože se jedná o nejznámější lavinovou stezku na světě, je možné ji navštívit.
Z hotelu Lahnsattel se dostanete na jednu z nejlepších dolnorakouských lyžařských hor Göller (1766 m). Lze na něj dojet buď s lyžemi přímo z Lahnsattelu, nebo - kratší, ale logisticky náročnější cestou kvůli rozdílným výchozím a cílovým bodům - od horní stanice lanovky Gscheid (cca 1380 m) na jeho severozápadní straně. Göller - stejně jako všechny "velké" lyžařské hory v oblasti - nabízí několik obohacujících sjezdů v různých směrech. Na severu vedou například Andre-Graben se známou variantou Hühnerkralle a Lahngraben (jehož výchozí bod - hřeben mezi Terzer Göller a vlastním vrcholem - je snadno dostupný z lanovky Göllerlift na Gscheidu). Nejoblíbenějším sestupem na jih je Eisgrube, široký, strmý svah bez překážek, který vede dolů do zužujícího se žlabu (Lahngraben) k Lahnsattelu. Název vypovídá o potenciálním lavinovém nebezpečí tohoto terénu. Nejbezpečnější je ve firnu! (díky jižní expozici jsou firnové podmínky někdy dobré už uprostřed zimy).
Pokud jsou lavinové podmínky na Gölleru příliš záludné, můžete ze stejného výchozího bodu ještě podniknout nenáročnou krátkou túru na hřeben Wildalpe, na který lze vystoupat nebo na něm lyžovat s překvapivě malým množstvím lesa (díky širokým svahům a krásným alpským loukám).
