Toni: Ahoj Viktore, jak se máš?
Victor:
Toni: Určitě! Taky se super těšíme na první prašan v sezoně. Pojďme si popovídat o tvém nejnovějším filmu Into Altai. Získali jste za něj cenu Freeride Film Festival za "Film roku". Jaký byl zbytek turné?
Victor: Bylo to zábavné. Byl to super pohodový výlet v luxusním autobuse s celým týmem. V Mnichově jsme surfovali a trochu pařili. Užili jsme si spoustu legrace a bylo skvělé být se všemi různými posádkami. Tým Freeride Film Festivalu je neuvěřitelně zapálený a do prezentace našich filmů vkládá tolik úsilí. Jsem jim opravdu vděčný za všechnu energii, kterou do akce vložili.
Toni: Sladké. Snowboardové filmy se v posledních letech hodně změnily. Co je pro tebe nyní nejdůležitější, když vyrážíš se štábem na hory?"
Victor: Jsem profesionálním snowboardistou už téměř 15 až 20 let a došlo k obrovské změně. Hlavní změnou byly sociální sítě. Sociální média jsou určitě zodpovědná za mnoho z těch hlavních změn. Kdysi jsme natáčeli pro produkce, většinou jsme točili videodíly s několika příběhy. Ale pracovali jsme společně jako štáb, a to bylo opravdu skvělé. Sociální média všechny tak trochu rozdělují. Určitě to změnilo celé odvětví; jezdci se teď víc soustředí sami na sebe místo na atmosféru ve štábu. Navíc lidé konzumují kvalitní videa každý den.
Když jsem byl malý, čekal jsem celé léto, až vyjdou nové filmy. Když přišel podzim, říkal jsem si: Ano - konečně se na ně můžu dívat! Takže ano, pro mě je to hlavní změna.
Ale jako profesionální snowboardista to bylo také náročné, protože se tomu rozhodně musíte přizpůsobit a najít způsob, jak s tím pracovat. Jsou tu pozitivní i negativní aspekty, ale vždycky se snažíme soustředit na ty pozitivní.
Toni: To je správná cesta! Když se podíváme na kreativní přístup ke snowboardovým filmům - co se změnilo?"
Victor: Kreativně se objevily nové formáty. Například na mé úrovni, po deseti letech natáčení videodílů, jsem chtěl zkusit něco jiného. Většina mých webových seriálů to odráží. Mám jeden, který se jmenuje Trip Roulette, což je ekologické snowboardové dobrodružství: vybereme si jednu destinaci, jednoho hosta a jeden ekologický způsob dopravy a pak to dobrodružství uskutečníme, a pak mám další seriál, který se jmenuje DVD - Digitální Viktor Daviet. Trip Roulette je určitě delší formát. DVD je krátký formát, maximálně dvouminutový, založený na jednom tvůrčím nápadu, kde spolupracujeme s různými umělci, spisovateli, hudebníky, kýmkoliv. Jsou to dva různé formáty, ale oba souvisejí s těmito velkými změnami s nástupem internetu, sociálních médií a trendů na YouTube. Snažit se tyto trendy sledovat bylo super a otevřelo mi to nové možnosti, jak snowboarding vnímat a zažívat jinak. Pozitivně to změnilo moje návyky a hraní si s těmito formáty mě opravdu baví.
Teď dělám od všeho trochu, ale moc se mi líbí mít vlastní formáty, které mi umožňují vnést kreativitu buď do eko-dobrodružné stránky, nebo do té čistě umělecké. Měl jsem štěstí, že jsem mohl sám sobě klást výzvy, a celý tento posun mi otevřel nové možnosti. Byla to výzva a zábava!"
Toni: Jo, myslím, že teď je tolik projektů zaměřených na freeride. Člověk tak nějak musí pořád přicházet s něčím novým, což je výzva, ale zároveň super, ne? Kreativita na horách - řekni nám něco!"
Victor: Snowboarding rozhodně vnímám spíš jako formu umění než jako sport. Pro mě je každý snowboardista malířem a svým vlastním stylem kreslíme na sněhu čáry. Neexistuje žádný "špatný" styl - jen různé styly. Nikdo nejezdí stejně a já tyhle rozdíly miluju. Mít možnost být v horách a nechat se inspirovat jejich tvarem a přírodou kolem sebe - to mě hrozně bavilo. To je důvod, proč jsem stále závislý. Miluju všechny aspekty snowboardingu: carving, freestyle, freeride, backcountry ježdění... dokonce i pipe a park. Mám rád všechno.
V poslední době mě hodně baví splitboarding a ježdění v prašanu. V uplynulém roce jsem byl na splitboardu v Argentině, na Novém Zélandu, v Japonsku, Kanadě, Mongolsku... a loni v červnu jsme vylezli na Denali. Soustředění na splitboarding a freeride bylo úžasné.
Je to takový super nástroj, díky kterému můžeš jezdit, kam chceš, a objevovat. To bylo v poslední době úžasné - a viděli jste to ve filmu Altaj. Ta cesta byla neskutečná: najít si destinaci a projet ji s přáteli, neuvěřitelní místní obyvatelé, velbloudi, spát 14 dní v jurtách, být mezi prvními, kdo ty hory sjíždí na snowboardech, zdolávat nejvyšší vrcholy... To všechno natočit na filmovou kameru Super 8. A pak už jenom jezdit na snowboardu. Sbalili jsme se nalehko, ale přivezli jsme si těžkou oldschoolovou výbavu (třeba ten pětikilový Super 8). To je poslední dobou můj styl a byla to fakt zábava.
Toni: Analogové části ve filmu určitě stály za to! Jaký byl první den na Altaji - a co ten poslední? Změnilo to něco v tobě nebo v tvém pohledu na hory, přírodu nebo snowboarding?"
Victor: Ten výlet byl pro mě rozhodně výjimečný. První víkend jsem si připadal jako úplná zima - počasí bylo náročné. Když jsme přijeli, foukal super silný vítr, mrzlo... říkali jsme si, wow. Pak se ze dne na den následující týden změnil v jaro. V Basecampu bylo super chladno. Výše nahoře byla pořád zima, ale opravdu příjemná. Nebyli jsme celý den zavření ve spacácích a mohli jsme si užívat pobyt v jurtě, i když sněžilo. Někdy v noci jsme měli pocit, že jurta uletí!
Zažili jsme různá roční období během jednoho výletu. A na mé úrovni bylo velmi přínosné být tam s místními lidmi. Byli jsme tak daleko od všeho. Opravdu daleko. Bylo to dost šílené být takhle izolovaný v přírodě.
Toni: To si umím představit! Jak daleko byla nejbližší vesnice nebo supermarket?
Victor: Dva dny. Náš základní tábor byl jeden den pěšího putování plus jeden celý den jízdy k prvnímu supermarketu. Také při jízdě na snowboardu je třeba na to opravdu myslet. Když si zlomíš stehenní kost 12 kilometrů od tábora, kamarádi tě musí nést 12 kilometrů zpátky, pak tě převezou na velbloudu, který je pěkně skákavý, a pak tě celý den vezou po příšerné silnici do té nejschůdnější nemocnice. Žádné telefonní spojení. Nic.
Takže nejedete na 100 %. Držíš se v pohodě.
Co se týče mé úrovně, myslím, že jsem dobrý snowboardista na cestě dolů, ale v alpinismu a lezení se mám ještě hodně co učit. Tato část pro mě byla nová a také náročná, ale věřil jsem svým kamarádům, z nichž jeden je horský vůdce. Zkušenost s horami, kde je trochu víc alpinismu, byla úžasná.
Toni: Ale pořád ses cítil bezpečně?
Victor: Jo, pořád jsem se cítil bezpečně. Měli jsme dobré podmínky, takže jsem nikdy neměl pocit, že bychom tlačili za hranici možností. Na naší úrovni to bylo docela pod kontrolou.
Toni: Žijí rodiny, u kterých jsi bydlel, v jurtách celoročně?
Victor: Přesně tak. Jsou to kočovníci. Žijí s málem - jurta, několik krav, pár ovcí, velbloudi, jeden kůň. Jsou uprostřed ničeho a jsou neuvěřitelně pohostinní. Moc toho nevlastní, ale přivítají vás s velkým úsměvem a podělí se s vámi o to, co mají. Zpočátku je tu jazyková bariéra, ale jakmile prolomíte ledy, všechno se stane zábavou. Hráli jsme karty, i když jsme nemluvili stejným jazykem.
Bylo to poprvé, co viděli snowboard, a tak jsme dětem darovali sáňky, na kterých jsme vozili vybavení, a ony z nich měly obrovskou radost, dokonce je tahaly i po trávě. Něco málo z toho můžete vidět ve filmu. Doslova jsme spali v jejich pokoji. "Jo, dej si matraci pod mou postel - jsme v pohodě."
Bylo to nádherné.
Toni: Takže myslím, že rodinné pouto a pohostinnost je na jiné úrovni. Přimělo vás to k zamyšlení nad vlastním životním stylem?"
Victor: Přesně tak, jednoduchost. Když vidíte lidi, kteří žijí v tak těžkých podmínkách - zima, vítr, žádná tráva, sotva voda - a přesto vás vítají s úsměvem, nikdy si nestěžují... nutí vás to přemýšlet.
Toni: ..o tom, jak by to mělo být?
Victor: Jo, určitě.
Sdílení s místními obyvateli a sdílení dobrodružství s přáteli to ještě více ozvláštnilo. Takový výlet skutečně existuje jen tehdy, když je sdílený. To je to, na čem záleží. To jsme se snažili ukázat na konci filmu. Jeden z vrcholů se jmenoval "Přátelství", a i když to nebyl největší vrchol, byl velmi významný. Nechali jsme si ho na konec.
Toni: Můžete nám říct, proč hora nese tento název a jak pobyt na tomto vrcholu ovlivnil vaše uvažování o fyzických nebo politických hranicích v horských oblastech?
Victor: Vrchol Přátelství se nachází přesně na hranici mezi Čínou, Kazachstánem, Ruskem a Mongolskem. Takže asi proto ji tak pojmenovali... taková hora míru.
Toni: Přišlo mi krásné vidět, že hory patří různým zemím s naprosto odlišnou kulturou, ale v horách to působí jako něco úplně jiného. Jaké to pro tebe bylo?"
Victor: Pro mě to bylo opravdu významné. Byl to jeden z vrcholů - cestou dolů jsme měli skvělý prašan, i když byl super těžko přístupný. Byl to nejvzdálenější vrchol a nebyl nejhezčí, ale ten význam byl pro nás opravdu důležitý. Šli jsme tam a oslavili to dobrou čokoládou a natáčeli se... Bylo tam větrno, daleko od všeho a byl to poslední posvátný vrchol naší mise, takže bylo důležité nechat si ho na konec. Velmi se nám vyplatil ten hluboký prašan cestou dolů!"
Toni: Jak jste tam nahoře na Altaji získávali vodu? Táli jste sníh?"
Victor: Většinu času jsme táli sníh, ale jakmile přišlo jaro, použili jsme řeku.
