V tomto příběhu Stephanie Poschová vypráví o tom, jak lze sladit vášeň pro hory s životem v nížinách.
Jelikož je lyžování v Rakousku oblíbeným sportem a v zimě tu bylo vždycky dost sněhu, už jako malá jsem se na zahradě klouzala na plastových lyžích. Jakmile jsem se naučil koordinovat své končetiny, zažil jsem první jednodenní výlety na lyžích do nedalekého podhůří Alp a brzy jsem se mohl zúčastnit svého prvního lyžařského kurzu v krásném Maria Alm. Lásku k pohybu jsem měla vždy v krvi a nově otevřená možnost řítit se na dvou prknech z kopce mě každou zimu znovu nadchla. Obrovský pocit úspěchu, když jsem se v závodě lyžařské školy opět umístila na prvním místě, mi dodal ještě více hrdosti.
Po celá léta jsem miloval lyžování, až jsem na začátku puberty najednou všude viděl zprávy o novém, divokém a zábavně vypadajícím sportu - můj první kontakt se snowboardingem. Následující zima pro mě byla zklamáním, když jsem zjistil, že na běžných sjezdových lyžích nedokážu skoro žádné triky. Najednou se pro mě lyžování stalo příliš nudným. Ve třinácti letech jsem na svém prvním školním lyžařském kurzu dostal příležitost strávit půl týdne na snowboardu místo na lyžích. Začátky nejsou nikdy jednoduché, člověk pořád padá a sbírá modřiny, nemluvě o tom, že jsme se tehdy museli připoutat do deskového vázání lyžařskými botami. Přes to všechno, jakmile mi bylo dovoleno vzít snowboard do ruky, byl jsem naprosto přesvědčen, že už nechci lyžovat, ale jezdit na snowboardu. Po třech dnech na začátečnickém kopci jsem musel zase tři dny lyžovat, ale nedokázal jsem se pořádně soustředit na dokonalé používání hůlek. Další rok jsem jezdil celý týden na snowboardu a krátce nato mi rodiče dali můj první snowboard, Oxygen Allroundboard.
Od té doby jsem měl pocit, že patřím do party freaky snowboardistů, a to mě přimělo u toho zůstat. Když mi bratranec daroval své staré freestylové prkno a vázání a já mohl poprvé jezdit na nových měkkých botách, cítil jsem se rock'n'rollověji než kdy předtím. Pro teenagera velmi povznášející pocit. Definoval jsem se skrze svůj koníček, nosil široké kalhoty a poslouchal hip-hop, metal a rock. Hurá! Toto období položilo základ hlubokému nadšení. Ještě několik let poté jsem každou zimu jezdil alespoň týden na snowboardu. V určitém okamžiku mi to však přestalo stačit a na horách jsem se s manželem Romanem ocitala stále častěji. Dříve či později jsme objevili svět mimo sjezdovky. Poté, co jsem absolvovala jednodenní freestylový trénink ve Schladmingu, chtěl Roman na jeden den vyrazit na freeride. Objednal si průvodce a poprvé zažil ten dobrý pocit, že pro zážitek ze sjezdu něco sám udělal a zabořil se do hlubokého sněhu, a když se odpoledne vrátil na smluvené místo setkání, byl unavený, ale také velmi šťastný. Od té chvíle mi o svém skvělém zážitku básnil tak dlouho, až jsem si to chtěl vyzkoušet sám. Jedním z mých prvních freeridových zážitků byl den s horským vůdcem na Krippensteinu - pro nováčka s nulovými zkušenostmi to byla tvrdá škola, ale díky profesionálnímu vedení jsem byl na konci dne stále celý.
Nemůžu říct, že by to pro mě byla láska na první pohled - freeriding je tvrdý sport, kde se člověk musí na začátku smířit se spoustou zklamání. Neustále uvíznete v hlubokém sněhu a musíte se z něj pracně vyhrabávat, pak se sotva zvedáte, protože nesete poměrně těžký batoh. Prohrajete souboj s horskou borovicí nebo se srazíte se žralokem (kamenem pod sněhovým povrchem). Nosíte nevhodné oblečení, které je navrženo tak, aby vás co nejdéle udrželo na sjezdovce v teple, což způsobuje, že se nekonečně potíte. Ale jakmile poprvé zažijete ten neuvěřitelný pocit, kdy se vznášíte na sněhu a po zatáčce se zase odrážíte, chcete ho zažívat znovu a znovu. A tak jsem se se sjezdovkami rozloučil. Zpočátku mi jako dobrodružství stačilo jen lyžování mimo sjezdovku, ale brzy jsem chtěl víc - chtěl jsem stoupat a sjíždět hory pod vlastním vedením, daleko od ruchu sjezdovek. Proto jsem si kromě freeridového vybavení pořídil splitboard, snowboard, který se uprostřed rozděluje. S těmito prkny máte možnost stoupat stejně jako s turistickými lyžemi. Půl roku jsem pak byl finančně napjatý a obešel jsem se bez veškerého luxusu, jako je návštěva kina nebo restaurace, ale rozhodně to stálo za to. Dá se říct, že jsem se tomu plně věnoval. Společně s Romanem jsem se také zúčastnil Mountain Mastery 2012, soutěže pořádané společnostmi PowderGuide a Mammut, ve které bylo třeba naplánovat a uskutečnit túru ve třech krocích. Jako vítězové jsme pak byli vybráni my a tým ze Švýcarska.
Já chodím na premiéry videí, čtu spoustu článků na toto téma, vedu dva blogy, zajímám se o nové produkty a co nejpečlivěji sleduji aktivity svých vzorů. Mám jediný problém: Bydlím ve Vídni. Vídeň je kosmopolitní město, je pravidelně volena jako jedno z měst s nejvyšší kvalitou života na světě. Vídeň nabízí mnoho ve všech oblastech života, ale bohužel v bezprostřední blízkosti nejsou žádné pozoruhodné výškové budovy. Za skutečnými horami musíte cestovat nejméně hodinu autem. Přestože Vídeňané byli vždy v čele horolezectví, není bohužel možné vykouzlit odpovídající tréninkové možnosti. Během týdne, zejména v zimě, není mnoho jiných možností, jak se na horská dobrodružství připravit, než jsou kryté boulderingové/lezecké závody a fitness centra. V mém případě navíc pracuji na plný úvazek, a proto mě v průběhu let občas napadne bláznivý nápad, jak skloubit práci a vášeň pro hory. Příklad 1: Gymnastika v hromadné dopravě Láska k horským sportům mě vede k tomu, že se cestou do práce vyhýbám eskalátorům nebo výtahům a v metru dělám dřepy ve volné poloze. Samozřejmě co nejtajněji, ale mám podezření, že jeden nebo dva cestující se nade mnou trochu pozastavili. Mimochodem, dřepy skvěle fungují i při čištění zubů. Aspoň se nikdo nediví. Příklad 2: chůze s přídavným závažím Koupil jsem si závaží na kotníky (nebo zápěstí). Dají se nenápadně připevnit pod přiměřeně široké nohavice kalhot. Na cestě na tramvajovou zastávku (což jsou v mém případě asi dva kilometry) pak poskytují trochu větší tréninkový efekt. Pokud mi to nestačí, neostýchám se přibalit si do batohu zátěžové desky. V kanceláři na to padlo několik vtipných poznámek, ale jen těch tvrdých ... Často také chodím pěšky, místo abych jezdil veřejnou dopravou, například z kanceláře domů (asi 7 kilometrů). O víkendu se věnuji Nordic Aggro Walking - na špičky teleskopických holí nasadím špunty, do batohu dám všechna závaží, která mám, a jdu 3 hodiny krajinou na jihu Vídně! Příklad 3: Městské běžecké lyžování Mám běžecké vybavení, které v devadesátých letech nebylo tak dobré jako nové. Na tratích v turistických oblastech bych asi sklidil lítostivé pohledy, ale na vídeňském Liesingu jsem jediný, kdo v noci dělá stopy. Nasadím si čelovku, do uší si zastrčím Atari Teenage Riot a pak se snažím vytyčit rozumně pěknou stopu. Když mám tu správnou náladu, mám v batohu činky na nohy a posilovací desky, takže je vidět, že když je člověk pro něco zapálený, může se udržovat ve formě a udržovat si vášeň i mimo horká místa scény. Osobně zastávám názor, že můžete dosáhnout hodně, ale obvykle musíte být připraveni vynaložit úsilí. Málokdy něco přijde náhodou nebo samo od sebe.
Snažím se svá přání plnit a mám s nimi již mnoho skvělých zkušeností. Na nadcházející zimní sezónu mám naplánováno něco výjimečného: od ledna do března budu žít na horách a jezdit na snowboardu, jak jen to bude možné. Budu muset přinést několik obětí, například možná budu riskovat ztrátu zaměstnání, protože si vezmu tříměsíční neplacené volno. Budeme se muset vzdát našeho bytu, protože si nemůžeme dovolit za něj tři měsíce, kdy budeme pryč, platit. Nový byt na dobu po této době zatím nemáme a nevíme, jaké ubytování si pak najdeme. Takže je toho ještě hodně ve hvězdách, ale jsem si jistá, že nám zážitky vynahradí všechny starosti a nejistoty. S tímto vědomím - jděte za svými sny a nevzdávejte se. O své zimní sezóně vás budu průběžně informovat.