Pokud jste se včera stejně jako MeteoBlog pohybovali za soumraku po alpských dálnicích, možná jste obdivovali kýčovité osvětlení: Vzhledem k takovým přírodním podívaným se můžete na chvíli zastavit, vychutnat si počasí ve vysokém tlaku s mírným západním prouděním a příjemně předvídatelné firnové podmínky. Nebo se můžete zamyslet nad tím, že vzduch je vlastně průhledný. Proč je tedy obloha obvykle modrá, někdy červená a v tomto případě fialovomodrá? Jak víme, Slunce vyzařuje elektromagnetické záření ve všech možných vlnových délkách. Nás zajímá viditelná část spektra, tj. vlnové délky přibližně od 400 (fialová/modrá) do 750 (červená) nanometrů.
Když sluneční světlo dopadá na molekuly a další částice v atmosféře, dochází k jejich rozptylu. Pokud jsou rozptylující částice výrazně menší než vlnová délka, jedná se o takzvaný Rayleighův rozptyl. V tomto případě je rozptyl nepřímo úměrný čtvrté mocnině vlnové délky. To znamená, že kratší (modré) vlnové délky jsou rozptylovány silněji, a to jak dopředu, tak dozadu v jakémsi dipólovém vzoru. To znamená, že modré světlo se rozptyluje kolem malých molekul všude ve vzduchu, a proto se součet rozptýleného světla jeví jako modrý, alespoň když je Slunce vysoko na obloze. Měsíc nemá atmosféru, na které by se světlo mohlo rozptylovat, proto je tam obloha vždy černá a západy slunce mají spíše gotickou barvu. Na Zemi je naopak obloha při západu slunce nádherně barevná. Slunce je nízko nad obzorem a světlo musí urazit dlouhou cestu, než se dostane k čekajícímu pozorovateli. Na této cestě míjí nejrůznější částice, které rozptylují modré složky, dokud nezůstanou žádné. K nám se dostanou pouze dlouhé, načervenalé vlnové délky, díky nimž se pak například hory jeví růžové. Když stojíme v poledne na zasněžené hoře, je obvykle bílá. Jen o několik horských pásem dál však mají hory jaksi nažloutlou barvu. Podobně jako Slunce i bílé hory vyzařují v celém viditelném spektru. Na cestě k nám se část modrého světla ztrácí, a přicházející světlo má proto žlutý nádech. (Proto je Slunce často zobrazováno jako žlutá koule s vlasy. Vlasy symbolizují rovnoměrné vyzařování do všech směrů). Pokud jsou hory ještě dále, v určitém okamžiku začne tento efekt překrývat modré rozptýlené světlo z atmosféry a na obzoru máme slibně modré hory. Pokud je světlo rozptýleno velkými částicemi, například kapkami vody, funguje celá věc trochu jinak a nazývá se Mieho rozptyl. Ten je do značné míry nezávislý na vlnové délce, což znamená, že všechny barvy jsou rozptylovány stejným způsobem. Světlo se zde rozptyluje hlavně směrem dopředu, nikoli do všech směrů jako v případě Rayleighova rozptylu. V poledne se obloha v bezprostřední blízkosti Slunce jeví bělavá a s rostoucí vzdáleností od Slunce se stává stále modřejší. Pokud je v atmosféře dostatek velkých částic, vidíme Mieho rozptyl jako bílé světlo tam, kam přímo dopadají sluneční paprsky. Světlo, které na nás přímo nedopadá, může být tímto způsobem také rozptýleno, ale tento efekt nevidíme, protože se nacházíme mimo směr rozptylu.
MeteoBlog vám přeje spoustu zábavy na zbývajícím sněhu (o víkendu bude fén a teplo s frontální vrstvou, která by nám příští týden mohla poprvé přinést 30°) a krásné, ne příliš dlouhé léto se spoustou kýčovitých východů a západů slunce.
