To taky. Podle regionální mapy, kterou jsme ráno dostali v turistické kanceláři v Teramu, by měla silnice brzy dosáhnout města. Bohužel je to omyl a my se v hustém sněžení prodíráme dál...
...Autobus s letními pneumatikami stále odmítá na horách fungovat a my postupujeme jen s velkými obtížemi. V určitém okamžiku však prostě zastavujeme a musíme se poddat stoupání. Hloubka sněhu nyní stoupla na více než 1,5 metru. To je skvělé, ale když se nemůžeme dostat dál, moc nám to nepomůže!
Rene má spásný nápad, že to zkusíme celé projet pozpátku. S velkým úsilím a šikovností se nám podaří autobus otočit a ve sněhové vánici trochu pokročíme. Pak už nic nefunguje, a když se zasekneme v zatáčce a dál se snažíme couvat po silnici, přijedou nás pozdravit karabiníci ve čtyřkolce Panda. Jakmile vystoupíme, tázavě se na nás podívají a začnou křičet italsky? Bohužel jim nerozumíme, ale dokážeme si dobře představit, co tím myslí.
Nakonec ještě řeknou: "...dál už tady nepojedete"!
Co dělat? Konečně na sněhu, v centru Itálie, ale neschopni dostat se do lyžařského střediska. Nálada stále klesá a my se musíme vrátit zpět do údolí...
...dorazili do další horské vesnice,
Naštěstí nacházíme tratorii s otevřeným krbem a můžeme se pořádně zahřát vínem a těstovinami. Jsme tu jediní hosté a šéfkuchař nám vypráví, že žil 20 let v Německu jako inženýr, ale teď je zpátky doma. Říká, že počasí a výška sněhu jsou tu zcela normální a že "Grand Sasso" může směle konkurovat velkým horám v Alpách.
Ukazuje nám několik knih a fotografií hor, dokonce i jednu s japonskými horolezci na Grand Sasso. Ta však neexistuje. O tak velkých horách jsme tu nikdy neslyšeli, mysleli jsme si, že "Grand Sasso" je malý kopec, ale zdaleka ne...
Poté, co mu vyprávíme o našich potížích, navrhuje nám pomoc. Vezme Thorstena do nejbližšího autoservisu a koupí nám sněhové řetězy. Mysleli jsme na všechno možné, ale na řetězy nikdy - přece jenom to byla jižní Itálie...
I s řetězy nám to trvá dobré dvě hodiny a jen s obtížemi se dostáváme nahoru. Jakmile tam dorazíme, všechno je zasypané sněhem.
Auta zmizela až po střechu, a jak by to mohlo být jinak: lyžařský areál je uzavřen. Prašanu je konečně dost a nic se neděje. Frustrovaní vyrážíme na cappuccino s Cheryl, která si spokojeně hraje ve sněhu.
Naštěstí je tu pohodový hotel, takže se nejdřív ubytujeme. Kulinářsky rozmazleni a po několika grappách s recepční (jsme tu taky skoro jediní hosté) padáme vyčerpáním do postele a už se těšíme na prašan...
Druhý den ráno: Stále sněží a ani dnes se jim nechce otevírat vleky. To přece nemůže být pravda! V hotelu nám říkají o půjčovně sněžných skútrů, a tak po celých dvou hodinách hledání v malé vesnici objevujeme půjčovnu. Hrdě nám ukazuje své stroje. Připomínají však spíše sněžné skútry, které se používaly v bondovkách šedesátých let, ale ne stroje, které známe. Hrdě nám je předvádí, ale asi po deseti metrech uvízne v hlubokém sněhu a stejně nám je prý nechce půjčit. Tak to je pro dnešek s technickými pomůckami pro výstup vše. Naštěstí máme s sebou sněžnice. Ty spolehlivě fungují už po staletí.
Po dvouhodinovém výstupu v těch nejnepříznivějších povětrnostních podmínkách a husté sněhové vánici se přesto dostáváme k našemu "výběhu" v tom nejjemnějším prašanu....
.
Další den nezačíná jinak.
Vytrvalé sněžení způsobilo, že celková výška sněhu se dále zvyšuje. Jedinou možností je pokusit se přejet na druhou stranu pohoří Grand Sasso a s trochou štěstí si zalyžovat v nové oblasti za lepších povětrnostních podmínek. Cesta se zdá být nekonečná a my míjíme několik menších lyžařských středisek, projíždíme kolem stáda divokých koní, vidíme divočáky a krásnou, velmi přírodní oblast.
Působí dojmem téměř zapomenutého regionu ve středu Evropy. Jakmile se tam dostaneme, počasí není o nic lepší. Alespoň se můžeme nechat vyvézt velkou lanovkou nahoru do oblasti. Už teď víme, že když tam dorazíme, lanovky nejezdí. Skupina francouzských freeriderů, které potkáváme v lanovce, nám však vypráví o velmi strmém sestupu údolím, 1000 výškových metrů přímo pod lanovkou. Ten opravdu stojí za to a nabízí vše, co si můžeme přát. Bohužel díky mlze a sněžení to není úplně ideální. Večer, po zastavení lanovky, se od západu vyjasní a krátce prosvitne slunce. Náš plán na další den je rychle uzavřen - zpět na Prado de Tivo...
Zítra určitě bude svítit slunce?
... A areál je opět otevřený a my jsme jediní, kdo jezdí na prašanu! - Ale věci se brzy změní.
První ospalý pohled z hotelu Fester a už zase sněží. Je to náš poslední den a my jsme chtěli opět najít sníh v kombinaci se sluncem.
Vydáváme se na sněžnicích - vlek ještě nejezdí - a čekáme, až se slunce pomalu prodere skrz mraky. Nebo to tak alespoň vypadá. Ale ono nepřichází. Celé čekání se nevyplácí - musíme se vrátit dolů do hotelu, abychom si vyzvedli věci a vydali se na cestu na letiště. Autobus je právě naložen, když se poprvé prodere slunce. Cestou dolů, bez mlhy a sněžení, vidíme vysoko položenou zimní krajinu a nemůžeme tomu uvěřit. Musíme jet!"
Po příjezdu do údolí poprvé spatříme mohutný vrchol Grand Sasso a z letiště, když nastupujeme do letadla, je celé pohoří bez mráčku...
Text: Holger Feist
