Když už jsme si mysleli, že máme náročný výstup na Sylvkallen za sebou a užíváme si nádherný sestup, Bernd, náš horský vůdce, nám připravil milé překvapení v podobě poněkud drsného protilezení. Ale stálo to za tu námahu! Následný sestup nás přivedl k bizarní scéně s metrovými sněhovými koulemi, které se skutálely ze svahu. Vypadalo to, jako by se trollové pokoušeli postavit sněhuláka. Po obědě, krátkém výletu lodí a horké sprše jsme měli ještě dost času navštívit malou vesničku Sæbø a doplnit ve vesnickém obchodě zásoby na zítřejší královnu etapy. Tato vesnice se nachází na malebném rozcestí Hjorundfjordu, kde na západě pokračuje Norangsfjord a na jihu Storfjord.
Den 3
Královská etapa nezačala příliš slibně. Když jsme se po krátké, ale poměrně drahé jízdě taxíkem oblékli do kůží, právě začínalo pršet. V jednu chvíli se déšť změnil ve sníh - norské počasí ukázalo svou nevlídnou tvář. Byli jsme proto blízko tomu, abychom si dali posledních 300 výškových metrů na 1542 metrů vysoký Skårasalen a vyrazili dalším průsmykem přímo do nádherného kuloáru. Ten vede přes 1200 působivých výškových metrů přímo dolů k fjordu. Právě v tomto okamžiku se mračna protrhla - zcela nečekaně - a odkryla výhled na vrchol. Vzali jsme si odvahu a závěrečný výstup podnikli pod lyžemi. Výhled a dvě fascinující ledové sochy nám námahu vynahradily. Výše zmíněný kuloár zvaný Malý Skårasalen, který je všechno, jen ne malý, nám pak poskytl zdánlivě nekonečný sestup v perfektních podmínkách: Snad vrchol naší týdenní túry. Při příjezdu dolů po škrapovém svahu už na nás čekal náš plovoucí prázdninový byt, ke kterému jsme dnes kvůli absenci přistávacího stupně přejeli na gumovém člunu. Počasí už bylo jarní a my jsme si jako každý den vychutnali studené pivo a výborný oběd. O několik hodin později - nyní jsme dorazili do Bjørke, na samém konci Storfjordenu - byla naše nálada povzbuzena a někteří z nás se nechali inspirovat ke hře vodního póla ve vlastním 12,5metrovém krytém bazénu ve vesnici.
Den 4
Místní elektrárenská společnost sponzorovala nejen stavbu krytého bazénu, ale také lesní cestu, po které jsme se druhý den ráno dostali na sjezdovku. Na programu byla 1412 metrů vysoká hora Dukhornet. Dnes šlo při výstupu všechno nějak snadněji. Možná jsme už cítili účinky tréninku - nebo se člověk prostě lépe zotavuje na úrovni moře. Obrovská římsa pod vrcholem v těch z nás, kteří mají strach z výšek, přece jen vzbudila trochu respektu. Po jeho překonání jsme si však užili další fantastický sestup v prachovém sněhu a perfektních povětrnostních podmínkách. Pro jednou se všichni semkli a vykouzlili jsme ve sněhu krásné stopy, které byly působivé i při zpětném pohledu. Slalom křovím v břečce po kolena dále dolů byl výzvou zvláštního druhu.
Den 5
Bez ohledu na to, co zatím v této cestovní zprávě říkala předpověď počasí, norská předpověď počasí vždy předpovídala přesný opak. Ve čtvrtek nám tedy nezbývalo nic jiného, než si nastavit budík dřív a zjistit, zda má prohlídka smysl, nebo ne. Tentokrát bylo rozhodnutí jasné: dnes, ve čtvrtek, je náš wellness den. Po půlhodině pískání a pokřikování se k nám opět připojil dočasně ztracený člen skupiny a vyrazili jsme směr Ytre-Trandal. Po několika kilometrech se na palubě náhle rozhostil velký ruch - velryby! Poměrně daleko a ne zrovna největší exempláře - ale velryby jsme skutečně viděli. To nikdo nečekal.
V Ytre-Trandalu si muž jménem Crazy Frank zřídil nad svým malým přístavem jakési eyrie s barem a terasou, kde v létě obstarává davy hostů. Nejdříve jsme však strávili mnoho relaxačních hodin v útulném místečku přímo u fjordu, kde jsme si vychutnávali bublinkovou koupel, saunu a sendviče s norským lososem (s míchanými vajíčky) à discrétion. Náš průvodce Bernd předvedl show se saltem vzad do ledově studené vody fjordu Hjorund, která měla podle odhadu čtyři stupně Celsia. Ostatní předvedli totéž, ale méně efektně. Po tolika show nastal opět čas na pivo - jinými slovy na další pivo, které nám Crazy Frank naservíroval na své sluneční terase. Bláznivý Frank nám nepřipadal až tak bláznivý - zato měl k vyprávění několik zajímavých historek: například tragický příběh svého bratra, kterého při záchranné akci zasypala lavina a kterého se podařilo zachránit živého až po mnoha hodinách, ale s trvalými následky.
Den 6
Druhý den ráno jsme překonali vzdálenost k prvnímu sněhu s Frankovým traktorem a jeho přívěsem pro dobytek - jistě další vrchol naší cesty, který byl ovšem opět spojen se značnými náklady (ti Norové jsou velmi podnikaví lidé). K našemu překvapení měl i náš kapitán traktor dobře pod kontrolou. Pak už ale bylo po zábavě. Naposledy jsme si nasadili kůže a vyrazili směrem k Blåbretindenu (1476 m). Bohužel se počasí stále zhoršovalo. Začalo sněžit, objevila se mlha a faktor zábavy klesl - pro některé z nás na absolutní nulu. Ale nebylo to tento týden poprvé, co nám počasí pomohlo rozhodnout se, co dál. Najednou se opět prodralo slunce a my jsme si opět mohli alespoň prohlédnout ruce před očima. Po výživném závěrečném výstupu jsme si dokonce mohli opět vychutnat něco jako výhled. Poslední sestup hlubokým sněhem jsme si užili plnými doušky. Čím níže jsme klesali, tím lepší byl výhled a tím více se melancholie mísila se vzrušením. Tentokrát měli kaskadérské kousky na svědomí jiní - ale lavinové kužely se sjížděly opravdu velmi obtížně.
Po povinném obědě jsme odpluli zpět do Ålesundu a prohlédli si nejlepší snímky z naší cesty. Celý týden jsme byli na horách úplně sami, naše loď byla jediná svého druhu v celém fjordu. Příroda byla působivá, divoká a krásná. Užili jsme si fantastický týden zájezdu ve všech ohledech a pravděpodobně bychom se na toto místo všichni jednou rádi vrátili. I přes poněkud stísněnější podmínky, než na jaké jsme v kajutách zvyklí, byla atmosféra vždy skvělá a kolegialita velmi důležitá.
