Fabian Lentsch, nadějný rakouský freerider, strávil léto v zimě v Jižní Americe. O jeho dnech v Bariloche s Ericem Zellerem, Leo Rauchem a fotografem Jonasem Blumem a pokusu o zdolání šestitisícovky si přečtěte v druhé části jeho jezdeckého blogu.
Poslední dny v Bariloche byly opravdu super. Dokonce jsme měli skvělý prašanový den, což bylo docela překvapivé, protože jaro už začalo. Nadšení z čerstvého sněhu jsme bohužel nestihli nic vyfotit. Lyžování na plný plyn pro nás bylo důležitější!
Fabiho záběry z kamery na helmě z Bariloche
Chile/Argentina 2011 od Fabiana Lentsche na Vimeo.
Další den jsme se vydali směrem na sever. Cestou na sever jsme se rozhodli projet Puconem a vystoupat na sopku Villarica. Jak jste se dočetli v minulé reportáži, pokusili jsme se o to již o několik týdnů dříve. Špatné počasí nám to však znemožnilo. Tentokrát jsme měli oblohu bez mráčku a prakticky bezvětří. Začali jsme v lyžařském středisku Villarica a na vrchol jsme dorazili asi po 3,5 hodinách. Jakmile jsme se ocitli na vrcholu, mohli jsme si prohlédnout obrovský kráter neboli díru. Výhled byl také velmi neobvyklý, protože stojíte prakticky na nejvyšší hoře v této oblasti a téměř vše kolem je rovné. Bohužel horní část hory nebyla příliš příjemná na lyžování, protože sníh byl opravdu zledovatělý. Dál dolů už byl perfektní firnový sníh.
Naneštěstí z našeho plánu vylézt na Aconcaguu v zimě sešlo, protože jsme neměli dost času a nejspíš bychom ani nedostali povolení. Na některé výstupové trasy je údajně nutné mít 21 let. Leo a já jsme se nakonec rozhodli pro Marmolejo. Ve výšce 6108 metrů nad mořem je to nejjižnější šestitisícový vrchol na světě. Jeli jsme směrem k Santiagu a těsně před městem jsme odbočili na východ do údolí Maipo. Po několika kilometrech asfaltové silnice jsme po štěrkové cestě vjeli o kousek dál do zadní části velmi úzkého údolí. Na konci údolí jsme již viděli sopku San José, za níž by se měl nacházet Marmolejo. Ve výšce 2300 metrů jsme zaparkovali naše dodávky a sbalili si batohy na dalších 5 dní ve stanu. Jonas se bohužel už musel připravovat na odlet domů. Poslední noc v karavanu jsme si s Leem "užili", protože nás čekaly 4 chladné noci ve stanu.
Výstup na Marmolejo
Den 1
Druhý den ráno jsme se vydali na výpravu. Jonas nás naposledy vyfotil a pak odjel jednou z dodávek zpět do Santiaga. Leo a já jsme se rozhodli vynechat základní tábor a jít rovnou do tábora 1. Samozřejmě jsme byli jako vždy dobře vybaveni. Neměli jsme výškoměr, mapu ani kompas. S informacemi z turistických zpráv zapamatovanými za pochodu jsme nakonec prošli údolím Marmolejo. V jednu chvíli jsme se rozhodli, že půjdeme o pár set metrů výš doprava a postavíme tam stan. Později se ukázalo, že jsme se z 2300 m dostali do 4000 m.
Den 2
Po vcelku příjemné noci jsme vystoupali o dalších 200 výškových metrů a zjistili, že jsme se úplně spletli. Rozhodli jsme se tedy sestoupit na konec údolí, kde jsme měli založit tábor 1. Druhou noc jsme tedy strávili ve výšce kolem 3800 m.
Den 3
V 7 hodin ráno nastal čas vstávat. Sbalili jsme stan a zbytek věcí a zřídili malé depo s přebytečnými plynovými patronami a oblečením. V 8 hodin ráno jsme konečně vyrazili směrem k táboru 3, který se nacházel ve výšce 4500 metrů. Museli jsme přejít strmé sněhové pole až na hřeben ve výšce 4200 metrů, odkud jsme již viděli vrchol. Později se ukázalo, že to byl pouze předvrchol, který jsme viděli v dálce. Také jsme si uvědomili, že až na vrchol je extrémně málo sněhu. Přesto jsme se rozhodli pokračovat na lyžích a smířit se s nepříjemným sestupem. Když jsme našli tábor, postavili jsme si stan a okamžitě začali rozpouštět sníh, protože naše lahve s vodou byly prázdné a potřebovali jsme také vodu na jídlo. To se stejně jako v předchozích dnech skládalo z polévky a jakýchsi podivných namočených nudlí. Abychom se aklimatizovali, nastoupali jsme dalších 250 výškových metrů.
Den 4
Znovu nás ze spánku - nebo spíše z nočního spánku - probudil budík. Protože jsme se nevyspali zrovna nejlépe. Tentokrát však bylo půl čtvrté ráno. Rychle jsme se oblékli a vylezli ze stanu. Protože bylo bez mráčku a téměř v úplňku, osvětloval měsíc celou horu, takže jsme nepotřebovali čelovky. Byla velká zima a foukal lehký vítr. Čím více jsme se blížili k (před)vrcholu, tím byl vítr silnější a ledovější.
Na vrchol jsme dorazili mnohem později, než jsme očekávali. Ve výšce kolem 5300 metrů se začalo velmi špatně dýchat, takže jsme šli velmi pomalu a museli jsme dělat přestávky už po několika krocích. Stále silnější vítr nám to také neusnadňoval. Využívali jsme všechny větší kameny, abychom se schovali před větrem a odpočinuli si. Pokud si dobře vzpomínám, jednou jsme dokonce usnuli.
Když jsme konečně dosáhli vrcholu, radost byla samozřejmě obrovská. Výhled s okolními vrcholy byl prostě nepopsatelný a my jsme si konečně mohli dát vrcholovou čokoládu, kterou jsme si stihli schovat na vrcholový den.
Liže jsme nechali asi 200 metrů pod vrcholem. Sestup z 5900 metrů do 4500 metrů byl rozhodně nejnamáhavějším sestupem v mém životě. Ve výšce 4500 m jsme museli strávit další noc a druhý den jsme na lyžích sjeli na parkoviště.
Po návratu do civilizace jsem zjistil, že mi omrzl nos, tvář a všechny prsty na pravé noze. Chvíli jsem měl tyto části těla úplně černé. Ušetřím vás obrázků ;). Několik týdnů jsem necítil prsty na nohou. Nedávno opět "rozmrzly" a začaly už podruhé rašit.
Posledních několik dní jsme strávili v pěkném motelu v údolí Maipo, abychom se zotavili z námahy. Po pohodovém dni na pobřeží jsem se vydal na 45hodinovou cestu domů přes Santiago, Buenos Aires, Sao Paulo, Amsterdam a Vídeň. Do Innsbrucku jsem dorazil v pondělí ve čtyři ráno a musel jsem jít rovnou do školy - k velké radosti mých učitelů. Leo si cestu prodloužil a bude lézt na další hory v Peru.
Celá cesta se vydařila a přinesla nové, dobrodružné zážitky. Dovedu si dobře představit, že příští léto strávím v Jižní Americe znovu. :)
Přeji všem čtenářům zasněžený a bezúrazový začátek sezóny!
Text: Mgr: Jonas Blum, Fabian Lentsch, Leo Rauch
