Třídenní lyžařská túra uprostřed rozvinutých švýcarských Alp bez překročení jediné další stopy - naprostá samota. Daleko od módních lyžařských zájezdů, pohodlných chat a přeplněných vrcholů se ve švýcarských horách stále nacházejí klidná, téměř nedotčená místa. Sbalení se stanem a jídlem vede cesta za samotou do Dolního Engadinu.
Nakonec! Po výkyvech posledních dnů předpovídají předpovědi počasí dlouho očekávané zlepšení. Dokonce ani předpovídaný silný severovýchodní vítr nás neznepokojuje. Ještě téhož večera se v Davosu setkávám se Salome a Jürgem, abychom sbalili vybavení. Jsme téměř po kolena zavaleni lany, stany, spacáky, zásobami jídla a dalším vybavením. Stačí jeden pohled a všichni víme: méně bude muset být i tentokrát více. Do už tak spartánsky malého stanu pro dvě osoby se budeme muset vejít všichni tři a všechno kromě jedné lžíce na osobu bude vyřazeno, protože všechno vybavení budeme muset táhnout s sebou a každý den rozbít tábor na jiném místě.
Jürg odvedl při přípravě na cestu velký kus práce. V plánovaných čtyřech dnech jsou na programu tři jedinečné vrcholy. Piz Laschadurellas, Piz Plavna Dadaint a Piz Foraz jsou názvy těchto krásných, ale málo navštěvovaných hor na severní hranici Švýcarského národního parku. Skialpinistický průvodce je shrnuje: "Piz Laschadurella: Nádherný, ale zřídka navštěvovaný lyžařský vrchol; Piz Plavna Dadaint: Jeden z nejkrásnějších horských vrcholů v Dolním Engadinu, ale všechny výstupy jsou dlouhé; Piz Foraz: Nádherný, volně stojící skalnatý vrchol, ale až příliš dlouhý výstup".
Žlutá tečka v moři bílé
Všichni tři jsme spíše freerideři než skialpinisté, a proto nás vzrušující sjezdy v panenském sněhu obzvlášť lákají. Lehké turistické lyže proto nejsou problém. Druhý den ráno jsme tedy vyrazili na našich širokých freeridových lyžích na první výstup údolím Val Laschadura východně od Zernezu. Počasí se nám zpočátku moc nechce. Brzy se však oblačnost protrhává a přicházejí první sluneční paprsky. Na úpatí Piz Laschadura nás čeká pohádkově zasněžená krajina modelovaná větrem. Na malém vrcholku kopce chráněném před větrem rozbíjíme náš první tábor. Protože nás vrcholový cíl teprve čeká, necháváme všechno nepotřebné vybavení ve stanu. Na Piz Laschadurella rychle dorážíme s nyní již mnohem lehčími batohy.
Daleko dole se v bílém moři vln ztrácí nenápadná žlutá tečka. Náš stan, který se zdá být mizivě malý, pohlcují mohutné masy sněhu. Nejen jedinečný panoramatický výhled na překrásné hory Engadinu a sousedních italských Alp nám bere dech. Silný a ledově studený severovýchodní vítr škube a třese našimi těly. Bílé skvrny na tvářích a nosech jsou prvním varovným znamením a nabádají nás, abychom co nejrychleji zvládli sestup skalnatým severozápadním úbočím. Sníh je silně rozbředlý a volba co nejbezpečnější trasy vyžaduje všechny naše zkušenosti. Snažím se pořídit ještě několik fotografií Jürga a Salome, ale můj objektiv už kapituloval před větrem a počasím. Po návratu do stanu nás čeká ještě spousta práce. A přestože jsme my tři v této sestavě ještě nikdy v horách necestovali, náš malý tým se rychle sžívá. Je třeba vykopat studenou jámu, odhrnout větrolamovou stěnu, ukotvit stan a roztopit lopaty sněhu. Náš malý stan musí sloužit jako místo na spaní i jako kuchyně. Jürg a Salome se ukazují jako opravdoví mistři vařečky a na nejmenším prostoru vykouzlí jídlo o několika chodech.
Vzhledem k nízkým teplotám si dáváme velký pozor, abychom si do spacáku vzali všechno vlhké oblečení. Stan pro dvě osoby je už tak pro tři lidi stísněný a s našimi botami, lezeckými kůžemi, oblečením a rukavicemi ve spacáku o pohodlí nemůže být řeč. Alespoň fyzická blízkost nás udržuje v přiměřeném teple.
Sněhová reportáž zblízka
Druhý den ráno přichází překvapení, které vlastně ani překvapením není: napadl sníh! Ne venku, ale v našem stanu. Vodní pára, kterou jsme my tři v našem stísněném příbytku během noci vyprodukovali, stačí na "prašan, dobrý" na naše spacáky! Teplá snídaňová kaše však rychle probouzí naši náladu a my vyrážíme na další etapu s pocitem, že jsme překvapivě odpočatí. Dnes chceme přes Fuorcla Laschadurella dosáhnout našeho hlavního cíle, majestátního Piz Plavna Dadaint. Za průsmykem se na chvíli ponoříme pod příkrov vysoké mlhy, ale jakmile vystoupáme k našemu druhému bivakovacímu místu, unikneme šedivé vlhké hmotě. Do našeho zorného pole se pomalu dostává mohutný Piz Plavna Dadaint, jehož skalnatý vrchol se majestátně tyčí do tmavě modré oblohy. Hned vedle velké sněhové závěje nacházíme ideální místo pro náš tábor. Čas nás tlačí. Musíme vyrazit co nejrychleji. Při strmém výstupu nám brzy přestávají pomáhat i mačky a přivazujeme lyže k batohu. Dech nám sviští a pot se řine z každého póru. Opravdová dřina. Jürg opakovaně proráží sníh po kolena, když si razí cestu 40° strmým západním kuloárem. Jako by to nestačilo, Salome bojuje se silnými střevními křečemi a nevolností. Zákeřné chřipkové viry se nechtějí vzdát. Přesto se sotva pustí a spolu s Jürgem vystoupá k vrcholovému kříži. Po námaze tohoto dlouhého dne jsou však naše termosky prázdné a žízeň nás toužebně žene dolů k naší topící pánvi a benzinovému vařiči.
Do salonu
Zatímco Jürg topí, já odklízím malou kombinaci jídelny a kuchyně v naší sousední sněhové vlně. Salome to bohužel tvrdě odnesla. Musí si dát krátkou přestávku a pendluje mezi spacákem a záchodem. Díky Jürgovu vaření je v naší sněhové jeskyni téměř útulno a teplo a my kluci si plníme břicha kousky salámu a polenty. Salome se k nám také přidává, už se cítí o něco lépe. Pochopitelně se drží zpátky u skvostné večeře.
Naše sněhová díra by byla na spaní trochu malá, a tak rychle zalézáme do stanu. Protože však chci ještě pořídit povinné noční snímky s dlouhou expozicí, neochotně se opět vyloupnu z teplého spacáku. Severovýchodní vítr opět dělá své a venku je opravdu zima. Když si sundám rukavice, během minuty mi z prstů zmizí veškerý cit. Jak už název napovídá, dlouhá expozice může trvat docela dlouho a chlad se nemilosrdně vkrádá přes vlhké vnitřní boty do prstů. Proto se snažím překlenout dobu expozice poněkud nešikovnými gymnastickými cviky. Skáču a poskakuji a obdivuji baldachýn hvězd nad námi. Je neuvěřitelné, jak intenzivně osvětluje spousta malých světýlek jasnou noční oblohu. Po chvíli už mě v ledovém větru neudrží ani ta nejkrásnější hvězdná obloha a vklouznu zpátky do stanu k ostatním.
Prášek jako dezert
Třetího dne brzy ráno se počasí znatelně zhorší. Stahují se husté mraky a teplota znatelně stoupla. Musíme přehodnotit náš původní plán vystoupit i na Piz Foraz. Vzhledem k tomu, že v tomto koutě Švýcarska není signál mobilního telefonu, je nyní další vývoj počasí a lavinové situace velkým otazníkem při plánování našich dalších plánů. S těžkým srdcem se proto rozhodujeme Piz Foraz vynechat. Přesto pokračujeme východním směrem až do širokého sedla Fuorcla Pedrus.
Plni očekávání širokých východních svahů dolů do údolí Val Plavna si krok za krokem razíme osamělé stopy ve sněhu. Rychle následuje hořké zklamání: nejhorší druh sněhové pokrývky stlačené větrem činí z cestování s těžkým batohem vyčerpávající záležitost. Ale kdo by to byl řekl: už po 100 výškových metrech kreslíme široké oblouky ve fantasticky hlubokém sněhu! Dopřáváme si vzrušení celých 700 výškových metrů, než se s širokým úsměvem na tváři dostaneme na dno údolí Val Plavna. Začalo být teplo, až příliš teplo. Potvrzeni v rozhodnutí vzdát se Piz Foraz, lyžujeme posledních 10 kilometrů z údolí do Taraspu. Za celou dobu naší túry nám nepřekročila cestu jediná duše. Nyní stojíme poněkud ztraceni uprostřed davů turistů na nádraží ve Scuolu. V našich myslích nás však samota engadinských hor jen tak nepustí.
Text a fotografie: Simon Starkl
