V roce 1896 vystoupil průkopník lyžování W. Paulcke na 3327 metrů vysoký Oberalpstock v Bündner Oberland. Tato lyžařská túra byla vůbec prvním lyžařským výstupem na třítisícový vrchol v Alpách. A to, co tento průkopník dokázal na starých dřevěných lyžích a bez podpory lyžařského vleku, by pro nás o 112 let později nemělo být žádným problémem?
Brzy ráno, když je ještě všechno v pořádku, se v tuto krásnou jarní neděli setkáváme s téměř 80 dalšími výletníky u údolní stanice Disentis, abychom vyjeli první lanovkou. Dnes ráno nemáme příliš průkopnického ducha, a tak prvních 1600 výškových metrů překonáváme celkem pohodlně za pomoci různých lanovek a o něco později jsme již ve výšce téměř 2900 m.
Pravdu řečeno, ani náš zájem o Paulcke není příliš velký; to, co nás láká, stejně jako mnoho dalších výletníků, jsou velké sjezdy, některé s převýšením přes 2000 metrů. A to i přesto, že duben už končí?"
Po 150 metrech výstupu v jednom zástupu severozápadním směrem se dostáváme na jižní hřeben. Tady to začíná být strmé a poprvé trochu exponované, ale díky železným třmenům a fixním lanům se dá skalní sněhová průrva rychle a bezpečně překonat.
Na druhé straně si můžeme opět připnout klouzací vybavení a po krátkém strmém sestupu konečně připnout kůže nebo sněžnice na plochý ledovec.
Odtud nás čekají ještě dobré dvě hodiny zpoceného výstupu v silném jarním slunci, než dosáhneme impozantního panoramatického vrcholu ve výšce 3327 metrů. Po povinné vrcholové přestávce se připravujeme na sestup. Zvolili jsme odměňující sestup přes údolí Val Strem do Sedrunu, protože odtud se dá rychle a snadno vrátit zpět do výchozího bodu. Ještě uspokojivější sestupy však vedou na sever a západ do Maderanertalu přes Stalderfirn a Bächerfirn. Protože však tyto sjezdy končí daleko u Altdorfu, rozhodneme se od vrcholového sjezdu upustit a zvolíme stejně vděčnou variantu do Sedrunu, zejména proto, že bychom pak mohli absolvovat ještě několik firnových sjezdů ve variantním terénu Disentis.
Prvních 1500 výškových metrů rychle překonáváme v drsném a firnovém sněhu...
Jakmile se dostaneme na rovné dno údolí, sněhové podmínky jsou stále obtížnější, pak hnusné a nakonec téměř nesjízdné. Znovu a znovu zabředáváme do nepodloženého shnilého sněhu, což znamená, že na posledních 500 výškových metrů potřebujeme téměř hodinu, a když dorazíme ke stanici Sedrun - poskakujíce od sněhové záplaty ke sněhové záplatě - uvědomujeme si, že dnes a při mohutném oteplení už nic nezmůžeme.
Na sedrunském nádraží si tedy objednáváme osvěžující nápoj obsahující chmel. A zatímco ještě přemýšlíme, zda by byl sestup ještě možný, zaslechneme hukot, který rychle přeroste v obrovský řev. Na protějším severním svahu se uvolnila středně velká lavina, která většinu dosud mohutné sněhové pokrývky transportovala na dno údolí a rozrostla se v obrovskou monstrózní lavinu.
Poněkud pokorně objednáváme další rundu piva a užíváme si dobrý konec skvělé zimy - a připíjíme na skvělou sezónu...
