Pozdější letní světlo vytváří v tomto ročním období jedinečné barvy. Pod ocelově modrou oblohou se na kolosálních horských úbočích střídají svěže zelené plácky horských lesů s loukami a bažinatými pastvinami ve všech odstínech hnědé. Stěny a skalní věže mezi nimi jasně září ve slunečním světle a vzduch je téměř stejně čistý jako v zimě. Na malých kopcích a podél řek se křivolaké a šikmé kamenné domky choulí k sobě a vytvářejí vesničky nebo malé osady.
Pic du Montbrison
Když ráno vyrážíme z les Vigneaux, nad malou říčkou Gyronde, přítokem Durance, je ještě opar a je velmi chladno. Dnes chceme na kole objet Pic du Montbrison a prozkoumat oblast západně od údolí Val Durance. Přestože trasa měří jen necelých sedmatřicet kilometrů, naplánovali jsme si na ni celý den, protože chceme nastoupat téměř sedmnáct set výškových metrů - a neříkal Stefan také něco o delší nosné pasáži?
Po prudkém stoupání trasa pokračuje kilometry po široké cestě po úbočí silnice GR 50, která prochází celým Haut Dauphiné. Přes modříny a smrky můžete vždy zahlédnout údolí a malé malebné osady na protějším svahu. Když jsme téměř dosáhli hranice stromů, odbočíme do vysoko položeného údolí. Na sluncem ozářených horských pastvinách se pasou krávy. Líné zvonění zvonků je slyšet jen tlumeně, mísí se s bzučením včel a zurčením neviditelného lučního potoka. Vysokohorská idyla v dokonalosti - až na to, že cesta je nyní stále strmější a strmější a vy vidíte jen několik dalších metrů štěrku před svým předním kolem. To ale končí na malé horské pastvině, protože tady cesta končí. "Musíme přejít přes sedlo tam vzadu", oznamuje Stefan a neurčitě ukazuje na zelené horské boky před námi, které se táhnou ještě poměrně daleko dozadu a hlavně vzhůru. "Odtud to ještě není vidět, ale z další náhorní plošiny určitě ano. Tři čtvrtě hodiny jen sledujeme cairny a ještě nás čeká kus cesty." " Říká, bere kolo na ramena a dere se do strmého svahu před námi. "Odtud je úžasný sjezd. Slibuju!" ozve se, když vidí, jak se skepticky chápeme svých kol. Jednu nebo dvě pasáže je skutečně možné zvládnout v sedle, ale většinou jsme z nošení a stoupání tak zadýchaní, že o "příjemné jízdě na kole" nemůže být řeč. Na druhou stranu je krajina úchvatně krásná a ve světle temných mraků a jasného pozdně letního slunce vypadá jako horský romantický obraz ve stylu Caspara Davida Friedricha.
Dobré?, lepší?, zapomeňme na superlativy?
Po hodině a půl konečně dorazíme do sedla a otevře se nám pohled, který překonává vše, co jsme dosud viděli, a který by mohl pocházet přímo z filmového plátna posledního dílu "Pána prstenů". Máte pocit, že se díváte přímo na Mordor - i když za pěkného počasí. Všeho je tu trochu moc, než aby to působilo reálně: příliš mnoho světla, příliš mnoho barev, příliš velké hory, příliš velký výhled. Horské masivy Dauphine se tyčí na západě jako rozeklané posuvné kulisy ve stále jasnějších odstínech modré. Modrý opar vyplňuje hluboce zaříznutá údolí všude kolem a rozzáří hnědé a červené pásy horské trávy mezi suťovými svahy na strmém svahu
Toto uspořádání klišé horských a cyklistických tras, které se již zdá být zcela přehnané, doplňuje hluboce zaříznutý single trail, který v dlouhých traverzech přechází do hloubky. Následující sjezd přes více než patnáct set výškových metrů ve zlatavém večerním světle bohužel nelze popsat, aniž bychom upadli do ještě horšího roje klišé a superlativů. Takže je prostě vynecháme a místo nich nabídneme následující závěrečný obrázek: jabloňový sad se zděným zavlažovacím kanálem, podél kterého vede malá hliněná pěšinka. Pár horských cyklistů se po ní se širokým úsměvem valí vlahým letním večerem. Předloktí a prsty mají ze všeho toho brzdění trochu křečovitě sevřené, ale postupně se jim zase zklidňuje tep a hladina adrenalinu už není vysoká. Při posledních dvou krocích zpět na asfaltovou silnici se zvedne několik malých obláčků prachu. Cedule před hostincem u řeky hlásí "Menu du jour: 15,50 eur" a je slyšet tiché skřípění kotoučových brzd. Pak je ticho.
Text: Jan Sallawitz
