Střední Švýcarsko
Vybrali jsme si malé místo, které snad ještě dlouho zůstane takové, jaké je. Dostatek výškových metrů, tlustý terén, málo místních, pohodová atmosféra a kromě skvělého počasí i dobré spojení čerstvého a starého sněhu
Při první jízdě jsme se spřátelili s několika místními obyvateli, kteří byli stejně nadšení jako my. Všechny meteorologické stanice hlásily maximálně 15 cm čerstvého sněhu a mraky - ale ukázalo se, že je ho třikrát tolik!
Ráno jsme i přes několik fotografování snadno překonali 5000 výškových metrů. Po krátkém oddechu přišlo odpoledne několik dalších mraků a stále silnější sněhové přeháňky. Místní obyvatelé a poslední lyžaři se postupně stáhli, ale to nám nezabránilo překonat dalších 5000 výškových metrů v nejlepším sněhu až do 15 hodin. Viditelnost byla dost špatná, ale opět bylo zážitkem cítit chlad na tváři, ať už jste se dívali do bílé polévky z mraků před sebou, nebo vás postříkal jeden z jeho nesčetných záběrů do obličeje.
Bohužel jsem se večer musel rozloučit s "panem Powderspray" Ulim. Asi pro něj bylo lepší odjet, ve středu už by se svým snowboardem v lese s dalšími 50 cm suchého čerstvého sněhu neviděl na zem.
Znáte ty dny, kdy je prostě PŘÍLIŠ mnoho sněhu. Svahy pod 30° se daly zvládnout jen tlačením, jakýkoli pokus o zatáčku nevyhnutelně vedl k záběru do obličeje a na skalách se opravdu nedalo stát, protože jste po přistání uvízli až po krk ve sněhu.
Středa (26. 3.): Sněhová kalamita.3.) jsem se řídil radou místních, abychom se vrátili na stejné místo, protože nad hranicí stromů nás čekala ještě spousta pěkného terénu
Když se od poledne objevilo slunce a sníh pomalu zvlhl, dopřáli jsme si "Chässchnitte" (tavený sýr raclette s chlebem a slaninou), studený nápoj a v 17 hodin jsme pohodlně sjeli do údolí.
Konečně ve Verbieru
Moje nyní velmi unavené kosti, problémy s vybavením a špatné počasí mi usnadnily rozhodnout se pro čtvrtek:
K večeru jsem však opět cítil to brnění v nohách a po další rozsáhlé kontrole počasí jsem se s Jonasem vydal do Verbieru.
Krátce před devátou hodinou ranní jsme se setkali s naším horským vůdcem Davidem. Zpočátku trochu zaskočen našimi širokými lyžemi navrhl, abychom vyrazili rovnou na Mont Fort. Jakmile jsme dorazili na vrchol, zeptal se nás, jestli bychom nechtěli jet trochu strměji. Naše váhavé přikývnutí pravděpodobně považoval za výzvu, abychom si to pořádně zkusili. Po krátkém výšlapu po exponovaném hřebeni u vrcholové stanice, krátkém traverzu v padesátistupňovém spádu a spoustě potu nás přivítala pěkná čtyřsetmetrová stěna, která se na severní straně před námi rozkládala mezi 42-45°. Ihned po informaci, že na tomto svahu před několika lety uvízl ve sněhové desce vítěz Verbier Extreme, se David bez váhání vydal dolů. 40 cm volného sněhu, měkký podklad, pěkný sklon, před námi jen dvě stopy a perfektní kaiserské počasí. Tak to má být!"
O jeden útulný výletní úsek a další perfektní sjezdovku s plným plynem na severní straně později bylo na čase tlačit se zpět dolů traverzem podél přehrady. Několik posledních vyčerpávajících dní, nedostatek spánku a rapidní výškový rozdíl dávaly o sobě vědět. David i Jonas na mě museli čekat asi 20 minut.
Po víceméně regenerační přestávce jsme se za 2 hodiny(!!!) v celkovém velikonočním stresu svezli třemi lanovkami zpět na Mont Fort, abychom si toto kolečko zopakovali ještě jednou
První lajnu nám ve variantě spodní sekce vyrvali tři snowboardisté, ale my jsme se s touto potupou vyrovnali docela dobře, protože David měl stále v repertoáru pěkný groove.
Třetí běh nás zavedl na Mont Gele. Protože hlavní stěna byla zcela rozervaná a hlavní žlab (přezdívka: "Banán") už byl jednou skupinou sjetý, rozhodli jsme se pro první lajny ve vedlejším žlabu. Jonas chtěl udělat pár fotek a David souhlasil, že mě nechá udělat první lajnu. Pěkné prašanové zakončení mého výletu. Na mogulové sjezdovce pod námi bylo také několik udivených diváků zdarma.
Protože čas po těchto třech sjezdech byl díky velikonočním davům a čekacím dobám u vleků již velmi pokročilý a moje výdrž také slábla, ukázal nám David malou variantu (Col des Mines), která vede přímo zpět do Verbier.
Po dobrém pivu s výhledem na dobře oblečenou anglickou high society jsme se s Davidem rozloučili a po sjezdu do údolí rychle zahájili večerní program. Výborné domácí švýcarské fondue, několik piv a různých dalších alkoholických nápojů odstartovalo večer v autobuse. Poté jsme navštívili hospůdku Mont Fort, kterou nám David doporučil.
Vzpomínky autora a jeho společníka vykazují v tomto bodě silné paměťové mezery, proto nelze večer dále popisovat.
Vzhledem k nočnímu hýření nepřipadalo následující sobotu lyžování v úvahu, a tak jsme se po troše opalování vydali na cestu domů.
Jonase jsem vysadil na nádraží v Bernu a po nesčetných hodinách ve velikonočním provozu jsem opět dorazil domů.
Pevná postel, sprcha, tekoucí teplá voda, pravidelné a výživné jídlo - luxus, který se po měsíci stráveném v průmyslových oblastech a na parkovištích obchodních řetězců s rychlým občerstvením naučíte znovu oceňovat.
Na závěr této zprávy z cesty bych rád poděkoval všem, kteří mě na mé cestě podpořili:
Zejména bych chtěl poděkovat všem pomocníkům, přátelům, spolucestujícím a fotografům. Moc vám děkuji za vaši pomoc! Bez vás by cesta nikdy nebyla tak zábavná.