Předtím, než se v polovině týdne pořádně oteplilo, jsem chtěl využít šanci na prašan v lese. Na slunci už byl sníh upečený, na severní straně byl ještě nadýchaný. Po třech vlásenkových zatáčkách v lese, který byl střídavě prosluněný, jsem měl pocit, že mám na každé kůži přilepených 5 kilo sněhu.
Tento problém se dal předpokládat. Ještě jsme nedorazili úplně do období firnu, na slunci je pestrá směs více či méně nosných sněhových čepic, které s přibývajícími hodinami stále více vlhnou, ve stínu je sníh stále studený. Zvláště když se několikrát přepíná mezi sluncem a stínem, jsou tvrdohlavé kůže prakticky naprogramované. Kdybyste tedy mysleli dopředu, navoskovali byste si lyže doma a na výstupu byste si stanovili nový nejlepší čas, aniž by vás trápily otravné hroudy sněhu.
V průběhu let jsem se naučil, že takovéto myšlení dopředu je nad mé možnosti plánování. V souladu s tím jsem přešel na trvalé ukládání kousku vosku do Batohu. Většinu času zůstává zahrabaný hluboko dole, poblíž lepicí pásky a optimistických stahovacích pásků pro nouzové opravy. Ale když přijde ten správný čas, vosk se stane hvězdou skialpové túry, zachrání lyže a obnoví radost z výstupu. Obzvlášť potěšující je, když si na začátku tunelu můžete s jistotou navoskovat vlastní lyže a pak štědře nabídnout vosk kolegům, kteří už také proklínají své lyže.
