A Mariův freeridový road trip pokračuje, vždy v hledání toho nejlepšího a nejhlubšího sněhu: někdy křížem krážem, jindy napříč Alpami...
Vítr ...
Díky jižním a západním vichřicím nebylo v pondělí 10. března lyžování v severních Alpách žádnou zábavou. Proto jsem se rozhodl pro odpočinkový den; vyspat se a trochu si odpočinout ve Feldkirchu. Večer se ke mně vlakem připojila moje drahá polovička. Silný jižní fén se nás snažil udržet na severu, ale proti 122 koňským silám byl bezmocný a nakonec nás nechal pohodlně uhánět na jih (Chur/Lugano). Když jsme dorazili do průsmyku San Bernardino, přivítalo nás stále silnější sněžení. Na jižním konci tunelu byl k našemu úžasu sněhový chaos všudypřítomný. Zpola odklizené parkoviště se zdálo být jediným řešením, jak přežít noc. Kolem třetí hodiny ranní však velká garáž vedle nás náhle ožila a flotila vozidel sněhové služby se dala do práce. Kolem páté hodiny se ozvalo hrubé zaklepání na autobus. Když jsme se zdvořile zeptali, zda máme odjet, dostalo se nám odpovědi: ANO, musíme jet. Dobrá, tak tedy na další parkoviště u místní benzinové pumpy. I tady náš noční odpočinek skončil kolem šesté hodiny, protože se sem propracovala vozidla na úklid sněhu. Naši snídani si pak prohlédlo asi 50 žáků z italské turistické skupiny. Teď už víme, jak se cítí zvířata v zoo.
Přinejmenším brzký budíček měl jednu dobrou vlastnost: v posledních dnech zde nasněžil modrý pták a trochu čerstvého sněhu. O oblasti se toho moc říct nedá, trochu více naklonění by jí určitě prospělo ;-)
Nicméně jsme zažili jeden z nejlepších dnů sezóny s asi 60 cm čerstvého sněhu a nádherným počasím. Fotografie by to měly podtrhnout.
Po tomto vyčerpávajícím dni jsme se rozhodli zůstat na parkovišti a čekat, kde se usadí sněhová nadílka a linie mraků.
Ani jedno nám následující středeční ráno nebylo po chuti, a tak jsme se rozhodli pro pohodový jarní den v nejjižnějším městě Švýcarska: Luganu. Při teplotě kolem 20° byla procházka městem a následný výlet do největšího outletového centra ve Švýcarsku v Mendrisiu velmi příjemný. Rozhodnutí opustit léto bylo těžké, nicméně čtvrteční cíl (Andermatt) by měl nakonec nabídnout dostatečnou kompenzaci...
Čtvrtek - 13. března
Po brzkém příjezdu do Andermattu klesla nálada díky husté oblačnosti ve vesnici na nulu. LLB předpovídala déšť až do výšky kolem 2200 metrů a silnou oblačnost bez dalších srážek. Ve vesnici také nefungovalo WiFi... K mému překvapení však příjem DVB-T fungoval - a naštěstí se aktuální záběry z webové kamery zobrazovaly i v CH televizi. Zpočátku to bylo zklamání, protože ve Svatém Mořici bylo asi nejlepší počasí a čerstvě napadl sníh, ale jakmile se obraz přepnul na Andermatt, koutky úst se nám bleskově zvedly, oči se nám začaly lesknout, horečně jsme odklidili zbytky od snídaně a co nejrychleji vyrazili na parkoviště Gemsstockbahn.
Nahoře nás čekalo opět 20 cm čerstvého sněhu a perfektní viditelnost. Po několika sjezdech jsme však brzy zjistili, že na horách je opět půlka Skandinávie. Ne že bych osobně proti tomuto typu lidí něco měl, ale celkové chování těchto lidí na horách je opravdu nehorázné. Na vleku se strkají a strkají (mohlo by vám něco uniknout) a na sjezdovkách jezdí vždy ve skupinkách najednou. Zřejmě jim toto chování pomáhá potlačit strach z vysokohorského nebezpečí... ale pokud sami jezdíte na stejném svahu a dáváte přednost správnému způsobu řízení rizik, nepřijde vám toto chování nijak zvlášť směšné.
Po několika sjezdech na sjezdovce "Bernhard Russi"jsme zkusili další kolo ve skalnatém údolí. Nahoře špičkové podmínky a velmi málo stop, ale dole v křoví díky dešti něco mezi mizernými a super mizernými. Protože nás spousta lidí v Guspisu odradila od sjezdu dolů a další varianty už byly dole rozježděné nebo příliš špatné, vzali jsme kolem 14. hodiny vítr z plachet a zabalili to. Po další noci plné nejistoty, kde se bude lyžovat další den, jsme se ráno 14. března rozhodli pro Engelberg, protože se nám zdálo, že se zde těžká oblačnost s největší pravděpodobností protrhá. Ale i tady se vyjasnilo až za dlouhou dobu. Kolem poledne ukazovala webkamera nejlepší počasí, ale vrcholový vlek na Kleintitlis zůstal prozatím uzavřen. Rozhodli jsme se, že se opět vydáme domů, protože nás ještě čekala naléhavá jednání s německými úřady. Bohužel jsme odjeli o 30 minut dříve, protože vrcholový vlek se otevřel hned po našem sestupu a na těch pár, kterým se podařilo dostat nahoru, čekal ten nejjemnější nesjetý prašan bez konkurence. Nečekané se však často stává.
