Měsíční cesta napříč Alpami v březnu - vždy za tím nejlepším sněhem! Stane se tento sen po zběsilém začátku sezóny na začátku zimy, ale neproduktivních měsících lednu a únoru opravdu skutečností?
Čím více se blížilo datum startu...
Čím více se blížil 1. březen, plánované datum mého startu, tím nervózněji se zkoumaly předpovědi počasí a hledala se každá špetka naděje, že po dvou suchých a teplých měsících bude start bohatý na srážky. Na konci února konečně nastal ten správný čas: letní teploty ustoupily silnému trendu srážek v Alpách. Pln očekávání jsem se po všemožných přípravách vozidla, vybavení a jídla vydal na cestu do Arlbergu, kde se očekávalo nejvíce srážek. Srážky přišly v množství, v jaké jsem doufal, ale bohužel pršelo až do vysokých nadmořských výšek. Zcela promočená sněhová pokrývka (pokud tam vůbec nějaká zůstala) v kombinaci se špatnou předpovědí počasí mě cestou domů zcela zklamala. Falešný start, který nemohl být horší. Poté, co jsem do jisté míry přežil počáteční opilost, se zdálo, že s klesajícím obsahem alkoholu v mé krvi jsou meteorologické tabulky stále atraktivnější. Silné, vytrvalé severozápadní proudění a zároveň jadranská deprese se chystaly vydat Alpy za bohatý dárek. Rychle jsme tedy nasedli do autobusu a zamířili do centra srážek na SZ: Engelbergu. Po obvyklé krátké zastávce na švýcarské celnici jsem včas, v 9.30, vyjel první lanovkou. Teprve tady jsem si uvědomil, co mínili moji místní přátelé slovy "spousta Skandinávců ve městě". Na horách nebyly k vidění téměř žádné lyže s šířkou středu pod 90 mm a lidé komunikovali téměř výhradně severskými jazyky, kterým jsem nerozuměl. Humbuk kolem "freeski" musel opravdu zasáhnout masy. Vzhledem k tomu, že nadcházející den byl i v médiích předpovídán jako "den sezóny pro všechny maniaky hlubokého sněhu", bylo těžké, ale správné rozhodnutí nechat 70 cm čerstvého sněhu, sluníčko a desetitisíce bláznů za sebou. Novým cílem pro následující dva dny se měl stát Arlberg, protože davy lidí jsou zde lépe rozprostřeny a i při krátkých túrách se lze dostat do nesjízdného terénu.
Po několika telefonátech...
...se našlo několik spolucestujících, kteří se podělili o 30 cm čerstvého sněhu na sluníčku. Kromě tří lidí z Mnichova, kteří se ujali role průvodců, to byli také Georg z Vídně a Claus z Kurpfalzu.
Průvodci odvedli skvělou práci a ukazovali nám stále nová krásná místa. Kolem poledne to bohužel musel Claus po nešťastném pádu ukončit a brzy se k němu přidal i Patrick z Mnichova se zlomeným vázáním. Zbylí lyžaři našli nejlepší podmínky ve výšce 1600 metrů, těsně nad Stubenem. Třicet centimetrů zde sotva odfouklo a stará sněhová pokrývka ještě znovu nezmrzla, takže sjezdy přes lavinové bariéry dolů ke Stubenu byly opravdu zábavné.
Kolem 17. hodiny jsme se s Georgem rozloučili s lidmi z Mnichova a Clausem, kteří nechtěli riskovat další den lyžování v neoptimálních podmínkách.
Večer jsme strávili v klidném Svatém Antonu. Každodenní kontrola počasí a lavin proběhla díky hotspotu ve vesnici překvapivě rychle, takže jsme mohli večer završit v naší útulné jeskyni nočním posezením.
V pátek ráno (7. března) jsme nejprve museli vyzvednout Patiho z Innsbrucku na nádraží. Plný motivace nás dokázal vytáhnout do hor a seznámit nás s několika pěknými linkami ve Stubenu a z Albonagratu na Svatého Kryštofa. Kolem poledne jsem další dva statečné bojovníky přemluvil, abychom si udělali zajížďku na Schindlergrat. Mohli jsme jen věřit tomu, že nejlepší lajny jsou ještě neprojeté právě tam, přímo pod lanovkou, když jsme je měli označené cedulemi zespodu. Moc pěkné hřiště, které určitě v budoucnu zase dostaneme pod lišty! Ve čtvrtém a posledním kole se nás obsluha vleku snažila přesvědčit, abychom zvolili mírnější, vyježděnou variantu" přece jen jsme měli na své straně lepší argumenty s 8 metry ocelové hrany proti 2 horským botám. Kolem čtvrté hodiny odpoledne jsme odvezli Páťu zpět na nádraží, aby mohl pokračovat ve svém důležitém studiu. Prach se orosil i bez něj...
Hledání destinace
na víkend nebylo druhý den po sněžení úplně jednoduché. Ale telefonát se sympatickým Švýcarem, který měl zjistit, zda bude Secret Spot v sobotu otevřený, situaci vyjasnil: Ano, v sobotu bude otevřený! Bohužel vám zde nemůžeme prozradit, kde se tento areál nachází, protože sám správce vleku nás cizince přiměl ke slibu mlčení. Můžeme vám říct jen tolik: Ano, stálo to za tu dlouhou cestu a ano, bylo to úžasné! Nadýchaný prašan, velmi málo stop, žádná konkurence, jen přátelé a velký úsměv na horách. Georgovi tam chyběl jen signál mobilního telefonu a snažil se ho vylepšit skokem do telefonní linky - ne, Georgu, takhle to nefunguje.
Zcela vyčerpaní ze všeho toho lyžování v prašanu jsme se kolem 14. hodiny vydali zpět dolů do údolí a pivem si připili na dobré rozhodnutí vybrat si tuto lokalitu.
Večer jsme si dopřáli pár kapek vody v krytém bazénu, které jsme po čtyřech dnech lyžování nutně potřebovali.Na noc jsme se utábořili
v Beckenriedu, základně pro další den.
Protože vše v bezprostřední blízkosti sjezdovky bylo 4 dny po sněžení také zasněžené nebo padlo za oběť slunci či teplotám, rozhodli jsme se pro hodinový výšlap na Risetenstock. Obávali jsme se suboptimálních sněhových podmínek pro sjezd, ale jakmile jsme sklouzli z vrcholu do již dříve navštívené stěny, pod lyžemi to najednou bylo měkké a nadýchané. Očekávání, že jsme byli o dvě minuty rychlejší než skupina čtyř snowboardistů, bylo dalším důvodem, proč se s radostí vrhnout do stěny.
O podívanou nepřišlo odhadem 60 diváků u stanice vleku s nejlepším výhledem na stěnu; já jsem jel jako první a mohl jsem svou předem prověřenou lajnu vytáhnout téměř dokonale - nebýt betonově tvrdého přistání za skálou. Naštěstí jsem po několika převráceních mohl hned pokračovat a Schorsch'ovu lajnu digitálně zachytit. Diváci se Schorsch'ovou lajnou také dobře bavili: "Přichází další'....Jak to, že jede přímo ke skále? Dál už nemůže'jít'dál'teď skočí...WAHNSINN, to bylo nejméně 20 metrů. Ti blázni!" (Poznámka: bylo to "jen" asi 8-9 metrů).
Po skončení práce jsme se kvůli vysokým teplotám rozhodli od dalšího výšlapu upustit a vydali jsme se zpátky dolů do údolí, abychom trochu provětrali oblečení a nechali neděli nedělí. Koneckonců Schorcha čekala dlouhá cesta domů přes Salzburg do Vídně, včetně obvyklé krátké zastávky na švýcarské celnici. Mladí muži s dlouhými neupravenými vlasy, unavenýma očima a velkým autem se zatemněnými okny jako by spadli do sítě celních prohlídek...
