PG autor Bernhard Scholz pracuje na knize o lyžování na strmých svazích (mimo jiné). Provedl tolik rozhovorů, prohrabal tolik archivů a nashromáždil tolik materiálu, že mu zbylo dost na to, aby část z něj zveřejnil na internetu. Jeho blog Skialpinista obsahuje historické informace i úvahy o terminologii a definicích. Další budou postupně přibývat, takže se vyplatí ho čas od času zkontrolovat. Sestavil pro nás přehled počátků lyžování na strmých svazích:
První sestupy
První sestupy v oblasti Mont Blancu byly zaznamenány v polovině 20. let. V roce 1930 se A. Colossa a H. Muller zvládli výstup severozápadním úbočím Mont Blancu de Tacul. V roce 1933 sestoupil Colossa s fotografem Guido Tonella z Col de Grande Jorasse. A ve Východních Alpách se horolezci odvážili k prvním extrémně strmým sestupům z roku 1931. Bohužel již není známo, kdo přesně vylezl na zmíněnou severní stěnu Zuckerhütlu. Tyto výstupy byly způsobeny dalším vývojem lyžařské techniky, od kmenového oblouku (do kterého se mezitím vyvinula Zdarského technika) až po paralelní oblouk Anton Seelos z tyrolského Seefeldu. Tato technika umožňovala stále odvážnější sjezdy s lepším lyžařským vybavením. Nová technika Seelosovi vynesla čtyři tituly mistra světa v lyžování a řadu úspěchů slavil také jako trenér rakouského a francouzského lyžařského týmu. Podnik Matthiase Krinnera a Hermanna Lanzla přímo z Westliche Karwendelspitze dolů přes Wanne rovněž dokládá lyžařské dovednosti tehdejších alpských lyžařů.
Momentem, kdy lze prokazatelně zahájit lyžování na strmých svazích, byl pravděpodobně rok 1935.
Peter Schintelmeister a Fritz Kügler nejprve zvládli severní křídla Hochtennspitze. O několik dní později, 10. června 1935, sjeli na lyžích společně s Erwinem Schlagerem Fuscherkarkopf ve skupině Glockner. Obě sjezdovky jsou túrami, které by se při výstupu neměly podceňovat. Zejména Fuscherkarkopf stále patří ke klasickým ledovým túrám ve Východních Alpách. Jinými slovy, jedná se o túru, která vyžaduje mačky a cepíny nebo ledové nářadí a často se leze s jištěním lanem. V roce 1935 musela být považována za zcela nemožný podnik na lyžích. V článku v časopise "Der Bergsteiger" z dubna 1937, který publikoval Peter Schintelmeister, on a jeho kolegové horolezci spekulovali o možnostech lyžování v dalších stěnách a žlabech s podobnou strmostí. Zmínili se dokonce o Pallavicini Rinne na Grossglockneru - 30 let před prvovýstupem. Schintelmeister údajně také několikrát lyžoval severní stěnu Eiskögele v oblasti Glockneru. Ve 30. letech 20. století byly lyže stále považovány za čistě sportovní vybavení - turisté na nich sjížděli rovinaté svahy. Jen málokdo si dokázal představit lyže jako vysokohorské náčiní. Schintelmeisterova zpráva v časopise "Der Bergsteiger":
Sjezdy Emila Allaise v zimě 1940/41 tedy stejně předběhly svou dobu. V roce 1937 zvítězil na mistrovství světa v Chamonix a v roce 1938 v Engelbergu. Jako Seelosův žák založil "francouzské lyžování" vedle své práce lyžařského instruktora knihou "Ski Francais". Jako úspěšný lyžařský závodník a otec lyžování ve Francii vystoupil v roce 1940 společně se svým kolegou lyžařským instruktorem a horským vůdcem Etiennem Livacicem na vrcholDom de Gouter v masivu Mont Blancu. Jejich cílem byl severní svah, který je na dlouhých úsecích strmý dobrých 40°. Společně s horolezcem André Tournierem se jim podařilo ve sněhu na ledovci nakreslit sjezdovou stopu po Aiguille d'Argentière. Kromě toho se již ve 40. letech 20. století lyžovalo také na západní straně Aiguille des Dru. Druhá světová válka horolezecké výkony přerušila - nebo je alespoň nadobro vytlačila z médií. Trvalo ještě několik let, než se opět stalo něco pozoruhodného: Mont Blanc na jaře 1953 poprvé sjeli na lyžích slavný horolezec Lionel Terray a Američan Bill Dunaway. Sestup byl uskutečněn u příležitosti natáčení filmu pro "Étoiles du Mont Blanc". Při prvním pokusu museli oba přečkat sněhovou bouři v úkrytu Vallot a poté si Terray také zlomil obratel, když se zřítil z 20 metrů vysokého ledopádu. Prvovýstup na Annapurnu (8091 m) byl však z tvrdého těsta a jen o několik dní později oba na bílého monarchu vystoupili znovu a sestup se vydařil.
Kromě všech těchto sjezdů, které vzbudily určitou pozornost, je známo, že řada odvážných skialpinistů sjížděla i další svahy. Mnozí z nich se však nedostali do povědomí za hranicemi svého místního akčního rádiusu. Zejména ve východních Alpách se vyvinula skutečná tradice lyžování na strmých svazích a lyžovalo se všude, kde byl sníh. Místní lidé často dodnes vědí, kde po sobě zanechali odvážné stopy ve sněhu, ale ve většině případů se nic nezapsalo a žije jen z doslechu. Emil Allais a Peter Schintelmeister jsou výjimkou. Jejich strmé sjezdy se dostaly do médií a zajistily jim místo v historii lyžování. Podívejte se na skialpinist.com, kde najdete několik přehledných fotografií a další odkazy.
