Německá snowboardistka Aline Bocková při své první účasti na Freeride World Tour překvapivě vystoupila na druhý stupínek. Krátce před startem FWT 2010 si PowderGuide s vicemistryní světa ve freeridu povídal o jejím postoji k freeridu a o jejím osobním riskování.
PowderGuide: Loni jsi při své první účasti na FWT vystoupala na druhý nejvyšší stupínek pódia. Co pro tebe loňský úspěch na Freeride World Tour znamená?
Aline Bock: Především: byla to pro mě velká zábava soupeřit s "nejlepšími jezdci světa". To, že se mi podařilo skončit celkově druhá, je samozřejmě fenomenální. Nikdy bych to nečekala.
PG: Na FWT jsi byla víceméně neznámou a dostala ses rovnou do první řady nejlepších závodnic. Kdy jsi začala s freeridingem?
Aline: S freeridingem jsem vlastně začala teprve asi před čtyřmi až pěti lety, předtím jsem jezdila hlavně v parku. Tehdy jsem jezdila do Arlbergu nebo na Nordkette, když bylo hodně čerstvého sněhu, prostě jsem si užívala v prašanu. Ale vždycky jsem byl vášnivý backcountry a outdoor.
PG: Jak ses po těchto zkušenostech dostal ke svým prvním závodům?
Aline: V následujících letech jsem trávil hodně času freeridingem s kamarády v okolí Innsbrucku. V jednu chvíli mě kamarádka prostě vzala s sebou na kvalifikaci World Tour ve Schrunsu. Tamní perfektní podmínky s krásným prašanem, sluníčkem a strmými svahy mi udělaly takovou radost, že jsem se od té doby od contestového ježdění nedokázala odtrhnout (pozn. redakce: Aline soutěž ve Schrunsu vyhrála a zajistila si tak divokou kartu na FWT).
PG: Pudr, sluníčko a pěkné svahy jsou jistě hlavními ingrediencemi pro skvělé freeridové dny - ale co tě na contestovém ježdění tak nadchlo?
Aline: Osobně se mi líbil zejména ten aspekt, že jsem mohla soutěžit s ostatními jezdci. Jak si stojíte v porovnání s ostatními "dobrými" jezdkyněmi. Ale také vědomí, že svah je "bezpečný", že v případě pochybností můžete rychle přivolat pomoc a že je díky tomu možný úplně jiný styl lyžování, je určitě součástí půvabu soutěžního lyžování. Důležitým bodem je ale jistě i to, že jste na krátký okamžik středem pozornosti.
Vítězná jízda Aline'v Soči '09
.PG: Na velkých freeridových závodech se nyní vydělává spousta peněz. Co pro tebe znamená peněžní faktor?
Aline: To, že si freeridingem, nejlepší volnočasovou aktivitou na světě, můžeš i vydělat, je to nejlepší, co tě může potkat. Jistě, nezbohatneš, ale získáš podporu pro provozování své největší vášně, cestování po světě a poznávání nejlepších freeridových oblastí. To je skvělé!
PG: Co tě charakterizuje jako freeridera na soutěžích, nebo jinak řečeno:
Aline: Myslím, že na freeridové soutěže přináším trochu jiný styl. Díky svým dlouholetým zkušenostem z parku jsem byl vždycky zvyklý hodně skákat a dělat triky. Od surfování a freeridu v lese s kamarády jsem si zvykl na hravý způsob jízdy v terénu. Není pro mě až tak důležité jezdit ty nejstrmější a nejnebezpečnější lajny, snažím se prostě na horách bavit a rád do toho zakomponuju pár skoků nebo si hraju s terénem. Myslím, že to je asi to, co mě odlišuje od spousty jezdkyň.
PG: Jak vypadá vaše kondiční příprava? Je možné tě vidět každý den v posilovně?
Aline: Jako studentka sportovního oboru vím, že nejsem vzorová výkonnostní sportovkyně. Samozřejmě chodím na podzim do posilovny, jezdím na kole, běhám atd. Nejvíce energie, psychické a určitě i fyzické, získávám v létě při surfování, a letos v létě jsem u moře strávil celkem tři měsíce. Celodenní pádlování, plavání a pokusy o surfování na vlnách jsou také dost vyčerpávající. Samozřejmě musím také cíleně posilovat svaly, zejména na nohou, a chránit si klouby, čistě preventivně. Snažím se však spojit radost ze sportu s přípravou. Pokud se někdy vážně zraním, dovedu si docela dobře představit, že bych v posilovně trávil více času. Naštěstí jsem byl zatím vážných zranění ušetřen.
PG: Cvičíte mentální trénink?
Aline: Snažím se jen bavit. Pokud se příliš soustředím na jednu věc, jsem příliš nervózní a vyvíjím na sebe příliš velký tlak. Pokud na sebe vyvíjím příliš velký tlak, ztrácím z toho zábavu. Večer před soutěží si samozřejmě pečlivě prohlížím obrázky soutěžní sjezdovky a snažím se vizualizovat si svou přesnou trať.
PG: Jak se cítíš, když konečně stojíš na vrcholu soutěžní sjezdovky a do tvého startu zbývá jen pár minut? Ale pak, asi 30-60 vteřin před mým startem, se dostaví vzrušení. Srdce mi začne silně tlouct a adrenalin vystřelí do celého těla. Toto vzrušení však není nic specifického pro freeriding, ale spíše jako před typickou zkouškovou situací, např. na univerzitě. Jakmile dám první zatáčku do svahu, vzrušení ze mě vyprchá.
PG: Při soutěžním ježdění jako sportovec vždy jezdíte na určitém svahu, který předtím posoudili nejrůznější odborníci na bezpečnost. Necítíte se tím ochuzeni o svobodu freeridingu?
Aline: Ne, rozhodně ne. Myslím, že je skvělé, že my jako sportovci, zejména na FWT, máme spoustu odborníků, kteří sjezdovky pozorují týdny dopředu a rozhodují, zda je to možné, nebo ne. Mnoho zkušenějších jezdců zde také dává své podněty. Samozřejmě to není ta neomezená svoboda jako na backcountry výletě s kamarády.
Ale pro mě jako relativního "začátečníka", co se týče řízení bezpečnosti, je příjemné, že mohu lyžovat v opravdu náročném terénu, který mě tlačí k mým fyzickým limitům, a to i při těch nejlepších možných bezpečnostních opatřeních. Při freeridu s kamarády se vždycky musí jezdit se zataženou ruční brzdou. Rozdíl mezi soutěží ve freeridu a jízdou s přáteli je dost velký. Obojí má své kouzlo. Myslím, že je skvělé mít obě možnosti.
PG: Obojí je ale stále riskantní?
Aline: Ano, samozřejmě. Oba typy her jsou svým způsobem nebezpečné a vyžadují zcela odlišný přístup. Při freeridu s kamarády se na ně musím plně spolehnout, ale mám možnost se rozhodovat sám nebo jim pomáhat s rozhodováním.