Poté, co jsem si při svém posledním velkém zimním dobrodružství, kdy jsem prozkoumával Andy na splitboardu, uvědomil, kolik toho musím v oblasti lavinového povědomí dohnat, jak jsem si místy nejistý, ale především jakým směrem se chci dále rozvíjet, byly poslední dvě zimy jen o učení, učení, učení. Školení s risk'n'fun do tohoto programu perfektně zapadlo. Když mě Dani z risk'n'fun požádala, abych napsal krátké závěrečné shrnutí, okamžitě jsem si vzpomněl na jednu ze svých posledních lyžařských túr minulou zimu.
Putoval jsem sám, na cestě na vrchol poměrně pohodového třítisícového vrcholu v mém zbrusu novém jihotyrolském domově. Moje partnerka na túře večer předtím, když jsem plánoval túru přes WhatsApp, záhadně upadla do hlubokého spánku a během noci mi už nedala vědět. Ani mně se však nechtělo zůstat doma, protože na obzoru byl krásný jarní den a já jsem chtěl prozkoumat své nové okolí.
Tak jsem měl během 1400 výškových metrů v úchvatném prostředí čas na přemýšlení. Situace mi připadala téměř surrealistická. Od předchozí zimy jsem se poměrně hodně vypracoval, pokud jde o lavinové znalosti, vyhodnocování rizik, rozhodování a v neposlední řadě i sebedůvěru na horách. Do té doby jsem si sice také užíval túry, ale vždy jsem se spoléhal na své partnery. Samostatná rozhodnutí jsem mohl dělat jen na základě nejasného pocitu, pokud vůbec. Při cestování v terénu byl vždy cítit pocit nebezpečí, částečně i kvůli negativním osobním zkušenostem z minulosti. Jeho samostatné a spolehlivé vyhodnocení mi však připadalo jako složitá věda. Spíše jsem se přikláněl k hodnocení svých partnerů na túře.
Nikdy bych si nedokázal představit, že bych na začátku loňské zimy absolvoval takovou túru sám, což bylo nyní tak přirozené a uvolněné. Ale 4 úrovně risk'n'fun v kombinaci s velkým osobním uplatněním toho, co jsem se naučil, na mně samozřejmě zanechaly své stopy.
