Každý týden hledáme novou mekku pudru. Snadno dostupný, rozsáhlý terén a málo nadšenců mimo sjezdovky - to jsou naše kritéria. Minulý týden byly všechny tři body překonány. Kde? Ve Wildschönau, klidném vysoko položeném údolí uprostřed Kitzbühelských Alp.
"Kam jedete?" ptali se mě udiveně kamarádi. "Do Wildschönau? Kde přesně to je!" Přiznejme si, že Wildschönau je ve freeridových kruzích trochu skrytý a zcela neznámý cíl. Mezi skialpinisty je to ale něco jiného. Schwaigberghorn, Lempersberg a Großes Beil jsou oblíbenými vrcholy pro skialpinisty.
Den 1: Sraz v 11 hodin před Tiefentalhofem v Oberau. Starý statek je naším základním táborem pro následující tři dny. Než se vydáme na cestu, musím naříznout nové kůže Kohla, aby pasovaly na mé lišty Watea. Pak vyrážíme. Sněží. A při -18 stupních! Z Melkstattu na začátku údolí se vydáváme doleva směrem na Feldalphorn. Metr po metru se propracováváme vzhůru po širokých svazích Prädastenalmu. V těchto sibiřských teplotách je oteplovací výstup opravdu příjemný.
Na vrcholovém hřebeni se zvedá vítr. S šátkem přes obličej stoupáme posledních pár metrů ke kříži. Dole v údolí nám u nohou leží Kelchsau. Málokdy jsem si tak vychutnával teplý čaj jako v tuto chvíli. Přestože podle počtu stop jich tu nahoře od posledního sněžení musela být celá stovka, nacházíme Jezdcovo právo na stále neprošlapaných svazích. Pro začátek to není špatné.
Den 2: -20 stupňů. Zvednout se nebo opět dosáhnout vrcholu pod vlastní silou? Rozhodujeme se ve prospěch vlastních sil. Naším cílem je Lempersberg. Lempersberg se svými 2202 metry dominuje horskému pásmu mezi Wildschönau a Alpbachtalem. Naše auto dojíždí na parkoviště Schönangeralm se sténajícím motorem. Alpská pastvina na konci cesty je ideálním výchozím bodem pro výlety do okolí. Na Großes a Kleines Beil, Sonnenjoch, Wildkarspitze a Lempersberg se odtud dá vystoupat zhruba za tři hodiny.
Zatáčka za zatáčkou se prodíráme lesním pásem vzhůru. Se 191 centimetrů dlouhými plnokrevnými freeridovými lyžemi pod nohama to není tak snadné. Ano, přiznávám: dávám přednost tlustým lyžím, se kterými se sice při stoupání musím trochu víc nadřít, ale které mi potom umožní položit do sněhu opravdu velkou lajnu. Nejlepší je stoupat pod vlastním vedením: člověk má okamžitý dojem, kde je sníh nejlepší, a může si vybrat vlastní linii.
Dobré tři hodiny poté, co jsme vyrazili, dosahujeme vrcholu. Bohužel je teď výhled zatažený. Slunce, které nás ráno provázelo, zmizelo. Nevadí, základna je pro nás stejně důležitější. S výbuchem radosti vyrážím na první svah. Zatáčku za zatáčkou se nořím do bílého zlata. Zase ten pocit surfování. Prostě paráda. Stoupání stálo víc než za to. Najednou se spouštím přes tisíc výškových metrů. Po vysokohorské stezce se vracíme do Schönangeralmu, kde doplňujeme energii opravdu dobrou palačinkou Kaiserschmarrn.
Den 3: Pohled z okna naznačuje, že dnes nás čeká modrá obloha. Zatím to nedokážu úplně posoudit. Ledové růže teď zarostly celé okno. Krok za vchodové dveře potvrzuje mé podezření. Je den modrých ptáků. Teploměr ukazuje "jen" patnáct stupňů pod nulou. Kvůli studenému větru se však zdá, že je ještě větší zima než předešlý den.
Dnes necháme kůže doma. Je čas na freeride. Lyžařský areál Schatzberg navštěvují téměř výhradně rodiny a skupiny mládeže. Široké lyže tu nenajdete. Už od lanovky vidíme vlevo ve směru jízdy naši první sjezdovku.
Než si připevníme lyže k batohům, sjedeme houpavě do kotliny. Ramena nejsou na pořadu dne. Lyže nás příliš studí na ruce. Částečně zapadlí až po stehna pochodujeme na vrcholovou plošinu Gernu. Nenápadná vyvýšenina je výchozím bodem pro sestup do údolí Aschbach. Na vrcholu se vyfotíme a jdeme. Vypouklý svah jen naznačuje, co bude následovat v několika dalších metrech. Nic divokého, jen požitek. Necháváme to běžet rychlostními zatáčkami. Po pravé straně zahlédneme skálu ukrytou mezi stromy. Pád a jedeme dál. Alpská louka za alpskou loukou, blížíme se do údolí. Opět je tu kolem 1000 výškových metrů bez výraznějších traverzů. Žádné mezistupně, žádné překážky. Jen obrovské přírodní hřiště s polštáři, zvlněným terénem a malými potůčky.
Jakmile se dostaneme na dno, nepotřebujeme ani pořádný výšlap. Tři čtyři minuty a jsme zpátky u lanovky na Schatzberg. Je dost času na další kolo Aschbachtalu.
Ano, Wildschönau nás opravdu překvapil. Freeridových sjezdovek je zde více než dost, ať už si chcete nasadit lyže, nebo jen na krátkou dobu nazout lyže. Už jsme se rozhodli pro náš další cíl: velký Beil s působivým strmým úbočím. Více se o něm dozvíte, až se do tohoto skrytého koutu Tyrolska vrátíme.
