Total ski tour?
"Finsteraarhorn je se svými 4274 metry nejvyšší horou Bernských Alp. Dominuje panoramatům celého středního a východního Švýcarska" To nezní právě neuvěřitelně - nebo ano? Právě proto se Finsteraarhorn ocitl na vrcholu naší hitparády švýcarských čtyřtisícovek.
Naplánováno, uděláno ? počasí
Každý, kdo cestuje po horách, ví, že túry tohoto rozsahu je třeba dobře naplánovat. Zejména náladové počasí dokáže rychle zhatit plány. Situace s počasím byla sledována a probírána v každé volné minutě a při různých přestávkách na kávu a schůzkách. Bohužel se počasí měnilo každou hodinu. Ale jakmile se člověk jednou k něčemu odhodlá, těžko se od toho zase odpoutá.
Naplánováno a hotovo, brzy ráno jsme vyrazili směr autodoprava Kandersteg. Až do této chvíle vypadalo počasí stabilně. V údolí Rhôny však již byla oblačnost mnohem nižší. Ale silně motivováni a plni chuti do akce jsme si na parkovišti u údolní stanice Eggishorn sbalili batohy a vyrazili. Kolem šedé obrazovky vrcholové webkamery, "právě včas" do lanovky a vzhůru na vrchol!"
Ale jak už to s počasím bývá...!
Člověk si neviděl na ruce. Pokusili jsme se najít začátek trasy podle mapy, ale rychle jsme zjistili, že je to beznadějná snaha!
Protože ani lyžování v těchto podmínkách nebyla žádná legrace, rozhodli jsme se, že se i přes špatnou viditelnost pokusíme alespoň najít start. Několik hodin jsme více či méně dezorientovaně bloudili jednolitou šedí, aniž bychom tušili, kde je vrchol a kde spodek. Protože počasí slibovalo, že se odpoledne zlepší, udělali jsme si dlouhou pauzu na oběd na zasněžené horské chatě. Při této příležitosti jsme si vyzkoušeli naše ledové nářadí v kombinovaném terénu vysokohorské chaty?
Počasí se v krátkých okamžicích vyjasnění zlepšilo. Díky tomu bylo mnohem snazší se zorientovat, a nakonec jsme dokonce našli začátek naší túry: za dobré viditelnosti to byly pouhé dvě minuty od horské stanice Eggishorn! V dobré náladě jsme se mlhou dostali domů a užili si svižný sestup do údolí s několika zábavnými pasážemi.
Večer jsme si usušili oblečení na krizovém setkání ve sklepě malé pizzerie. Po ujištění, že předpověď počasí předpovídá na další dny zlepšení, i když večer hustě sněžilo, jsme se rozhodli, že to zkusíme ještě další den. Po zaslouženém pivu jsme si na parkovišti u dolní stanice zřídili nocleh.
Finsteraarhorn, den druhý
V podstatě první pohled na oblohu byl slibný: modrá obloha a bíle poprášené hory. Opět jsme si sbalili batohy a vyjeli lanovkou zpět nahoru. Na rozdíl od předchozího dne s jasně modrou oblohou. Krátce jsme se pokochali nádherným výhledem a ocitli se v žlabu, který měl sklon jen něco málo přes 30 stupňů.
Nejdřív radost, pak práce!"
Po příjemné rozcvičce jsme si oblékli lyže a vydali se směrem k Tälligratu. Jakmile jsme tam dorazili, naskytl se nám nádherný výhled na poslední svahy ledovce Fiescher a Märjelensee a před námi impozantní Aletschský ledovec, náš další cíl. Poté, co přes noc nasněžilo a z předchozího dne zbyl ještě čerstvý prašan, jsme neodolali a cestou k největšímu alpskému ledovci jsme si nechali pár tlustých lajn?
Po příjezdu k ledovci jsme si připravili jištění, sedací úvazek a lano a vyrazili obklopeni fantastickou kulisou. Čekal nás sedmihodinový výstup po plochém ledovci k chatě Finsteraarhorn. První přestávku jsme si udělali v polovině výstupu na Konkordiaplatz pod chatou Konkordiahütte; s výhledem na Aletschhorn, Jungfrau, Trugberg, ...
Čerstvě posilněni jsme se vydali na druhou, stále strmější část naší túry. Cesta na Grünhornlücke se ukázala jako zkouška zdatnosti. Navíc se od severozápadu stahovaly temné mraky. Jak už to v horách bývá, byly rychlejší, než jsme čekali, a právě když jsme dosáhli Grünhornlücke s nádhernými výhledy, ocitli jsme se opět v mlze. Naštěstí byl náš konečný cíl, chata Finsteraarhornhütte na druhé straně údolí, ještě trochu rozeznatelný. Přejezd ledovce Fiescher však připomínal jízdu na horské dráze. Bez jakýchkoli vrstevnic jsme se vydali strmějším terénem, abychom později po rovině sjeli k chatě (3048 m n. m.).
Z posledních sil a s lyžemi na zádech jsme se probojovali po via ferratě až k chatě (70 výškových metrů), kde nás čekala výborná polévka.
Po dlouhé diskusi se správcem chaty Hansem Winterbergerem-Lohnerem a navzdory tomu, že na vrchol Finsteraarhornu se již několik týdnů nelezlo, jsme se rozhodli, že se o to druhý den ráno pokusíme. Do postelí v našem "vlastním" pokoji jsme padli zcela vyčerpaní - v tomto rozmarném počasí se na chatu nikdo neodvážil a my jsme byli jediní hosté. Neklidná noc v nadmořské výšce 3048 metrů nám na zotavení opravdu nestačila - puchýře na chodidlech nás pálily a lýtka štípala, když jsme se sešli na brzkou snídani.
