Marek Victor Klimczak

Je konec února a já sedím na jihu Německa. Když se podívám z okna, vidím jen zelenou barvu. Alespoň že svítí slunce. Bohužel, když se podívám na světovou síť, nevidím žádné předpovědi, které by ve mně vzbudily emoce. V mých domovských horách, v polských Vysokých Tatrách, jsou na obrázcích na sociálních sítích vidět jen krásné svahy odrážející se ve slunci, ale téměř žádný sníh, který je navíc pevně zmrzlý.

Svůj osud někdy najdete oklikou. Nebo alespoň ke svému štěstí. Tyto okliky se někdy ubírají tak absurdními směry, tak nepředvídatelnými náhodami, že téměř věříte na něco jako osud. Opravdu existuje něco takového jako společná nit?