Šestý den naší cesty nás zavede z Merana dále na západ...
...Sjezdové kolo v Meranu však vynecháme. Christian se stále trápí po nehodě s loktem. Zdá se, že mu momentálně jde lépe tlačení a přenášení kol než jízda z kopce. Takže rozhodnutí padá rychle: vydáváme se do údolí Schnalstal vlakem a autobusem. Naším cílem je Bildjöchl, starý vojenský přechod do údolí Matschertal, který je turisticky málo rozvinutý.
Okol 13. hodiny balíme věci a začínáme stoupat 1100 metrů. Zpočátku stezka mírně stoupá přes svěží alpské louky 400 metrů do vysokého údolí. Z nedaleké lanovky nás stále potkávají četní turisté. Jakmile odbočíme na křižovatce dál do údolí, jsme sami. Jen několik technicky zvědavých vysokohorských krav si prohlíží naše seltasamé společníky, než nám uvolní cestu do vysokohorského terénu.
Protože to, co následuje, vyžaduje jisté vysokohorské zkušenosti, přinejmenším na kole. Škrapová poušť před námi stoupá stále strměji. Cestu před sebou vidíme jen po několika metrech. Postupně opouštíme vysoko položené údolí se svěžími loukami a meandrujícími potoky.
Na ceduli by tu asi nějaký manažer cestovního ruchu napsal "Vítejte ve Vysokých Alpách", kdyby se o tento terén zajímal.
Pomalu nám dochází, proč tu před námi asi žádný cyklista nebyl. Vždyť musíme nést své sportovní vybavení 700 metrů po stále strmější horské cestě v potenciálně srázném terénu. Tlačení zde při této strmosti už nefunguje. Pokaždé, když se o to pokusíme, sklouzneme bez nosu dolů, přestože máme horské boty.
Po 3,5 hodinách konečně dorazíme na vrchol Bildstöckljoch. Po několika metrech sjezdu se dostáváme na malou náhorní plošinu a odbočujeme směrem k chatě Oberetteshütte.
Pod námi se nachází strmá, asi 50 stupňů strmá a 30 metrů široká skalní strž. Stezka se však zdá být ve skvělé kondici, a tak si troufáme vyzkoušet festival ve vlásenkové zatáčce. Zatím to jde dobře, ale vzhledem k potenciální výšce pádu raději řešíme vlásenkové zatáčky s jistící nohou.
Jakmile se převalíme přes boční výstup ze žlabu, malá alpská mezihra se opravdu rozjede. Terén se stává ještě strmějším, cesta je široká jen jako flanel a extrémně strmá, kluzká a hrozí pád. Stačilo by tu jedno uklouznutí a dobrodružství i vše ostatní by velmi rychle skončilo.
Opakujeme tedy opatrně cestu dolů. Asi po 100 metrech se stezka vine téměř kolmou skálou. Místy vděčně přijímáme jištění lanem, ale i tak se musíme usilovně soustředit. Postup nám neusnadňují ani zbytky sněhu, které musíme překonat.
Po několika strmých metrech na závěrečném štěrkovém poli se dostáváme k chatě Oberetteshütte. Večerní slunce svítí jako obraz na nově zrekonstruovanou chatu Alpenverinshütte a její alpské pastviny. Spontánně se rozhodneme zakončit den právě zde a užít si posledních pár minut slunečního svitu vleže na louce s chutným pšeničným pivem. U našich "nohou" se údolí pomalu noří do stínu. Nedaleký masiv Ortler a ledovec Stilvser Joch naopak teprve teď září v zářivém západu slunce.
Zdraví hora.
P.: podle mtb-news.de/forum, googlu a majitele chaty to musel být prvovýstup na kole. Po tom, co jsme zažili, už víme proč ;).