Druhý den ráno jsme se za jasného slunečního svitu vydali do výškového tábora "Bargahsevom" ve výšce 4 200 metrů, posledního před vrcholem. Chceme zjistit, jak daleko se dá hora Damavand dojet na kole. Udivené až lítostivé pohledy protijedoucích horolezců však naši sebedůvěru jednoznačně snižují. A skutečně, po prašné singltreku ujedeme jen prvních pár metrů, pak už musíme tlačit - zbývajících 1200 výškových metrů do tábora. Jen vyhlídka na to, že pojedeme zase dolů, nás motivuje tlačit kola do kopce, vlásenku za vlásenkou...
...Nedojeli jsme ještě daleko, když zaslechneme, jak se horským vzduchem ozývá orientální hudba. Tři starší Íránci si udělali pohodlí za skálou: s rádiem a domácí pálenkou si užívají svobodu hor. S velkým "ahoj" nás zvou do svého kruhu, abychom slavili s nimi. Pozdě odpoledne dorazíme vyčerpaní do výškového tábora. Jako ubytování nás zde čeká jakýsi betonový bunkr, který je již po okraj zaplněn téměř 40 lidmi. A protože vzduch uvnitř je, mírně řečeno, úchvatný, rozhodujeme se utábořit. Po celém škrapovém poli kolem tábora jsou navršeny plošiny, takže to vypadá skoro jako kemp. Někteří z nás už začínají trpět výškovou nemocí, takže se naše malá stanová pevnost během noci mění v nemocnici. Cestování dál na kole v tomto terénu nepřipadá v úvahu.
Odjezd z hory Damavand
Po celodenním odpočinku na slunci se rozhodneme vyrazit. A je to náročné. Horní úsek vyžaduje maximální soustředění. Těsné vlásenkové zatáčky vyžadují veškeré naše jezdecké dovednosti. Téměř nemáme šanci ocenit jedinečné panorama. Dále dolů se oslí stezka vine mezi křovinami s tvrdým listím a bodláčím úchvatnou krajinou. Vzduch opět obsahuje dostatek kyslíku a začíná se oteplovat. Poslední nepříjemné pocity z nadmořské výšky zmizely, když se po mírné, hravé cestě valíme posledních pár metrů do tábora.
Během několika následujících dní prozkoumáme okolí Damavandu. V každé vesnici nás vítají s radostí. Na to, že jsme turisté v Íránu, že jezdíme na kole, že tam prostě jsme - je to jako sen. Cizí lidé nám dávají ovoce a zvou nás do svých domovů. Podávají nám vše, co nabízí spižírna. Přátelé a známí nás obcházejí, aby se na nás podívali. Většina z nich nemluví cizím jazykem, ale úsměv nad sklenicí čaje často řekne víc než mnoho slov.
Někdy máme problém se znovu rozjet a náš průvodce musí praktikovat nejvyšší stupeň perské diplomacie, dokud nemůžeme pokračovat v cestě. Projíždíme olivovými háji, podél malých potůčků, po prašných štěrkových cestách, křižujeme úzkými tufovými soutěskami a sjíždíme nekonečnými jednokolejnými serpentinami. Je teplo a slunečno. Večer nás vždy čeká bohaté jídlo, prosté posezení na obligátních perských kobercích bez stolu a židlí, doprovázené litry sladkého čaje ze samovaru - velké stříbrné konvice s malou konvičkou na vaření čaje, která se nachází v každé domácnosti - a samozřejmě vodní dýmky se sladkými ovocnými tabáky. Ani nekuřáci v naší skupině neodolají...
