17.05. Tábor VI Tundra 22:45 750 m - Jsme někde mezi průsmykem McGonagall a Wonderlake. Poté, co jsme ráno opustili tábořiště, jsme zpočátku docela dobře postupovali. Pak jsme narazili na obrovský ledovcový zlom s několika drobnými obtížemi, včetně extrémního skalního srázu, který jsme pak obešli. Ledovec Muldrow se táhne donekonečna, a kdyby bylo trochu tepleji, pravděpodobně byste se po kolena propadli do bahna. Pravděpodobně byste se nedokázali dostat tam a zpět. Do McGonagallova průsmyku jsme dorazili kolem 18:00. Sestup z průsmyku byl skvělý. Ušetřil nám dvě hodiny cesty. Pěší túra tundrou s našimi lehkými batohy a lyžemi na zádech je zvláštní zážitek. Jsem opravdu rád, že jsme to celé nešli v opačném směru, protože s naší výbavou bychom se daleko nedostali. Bažiny, husté křoví atd. Teď poprvé po dlouhé době ležíme ve stanu bez sněhu, bez ledu, bez bouřky, bez zimy. Jídlo jsme pověsili na strom pro případ, že by nás navštívil medvěd. Teď si užíváme večerní atmosféru s otevřeným stanem.
18.05. Tábor VI Tundra 750 m
Čeká nás 80 kilometrů tundry. Snídaně, poprvé naboso. Sluníčko a teplo, žádná námraza ve stanu a žádný vítr u snídaně - skvělé. Zpráva o náladě geniální, geniální, geniální. Nahoře hodně fouká, na chůzi v horách asi zase dost bouřka, tady dole jemný vánek. Pár mechů s mláďaty plížících se kolem stanu, pár komárů a pár kilometrů před námi. Snickers k snídani a nějaký džus, pak jsme zase vyrazili.
Po docela dlouhém dni jsme odpoledne dorazili k silnici do národního parku. Ve skutečnosti to ale začalo úplně jinak: ráno jsme si dali pohodovou snídani na krásném sluníčku, rozebrali vybavení a vyrazili na túru. Poměrně brzy jsme došli na velkou ledovou plochu. Někde po cestě jsme ztratili oficiální trasu. I když si nejsem jistý, jestli by oficiální trasa byla lepší. Pak jsme pokračovali přes čtyři řeky. První řeka byla ještě příjemným ochlazením, napříč tundrou, nahoru a dolů - vysokohorskou hrbatou stopou, až jsme došli na poslední kopec a poprvé spatřili Wonderlake. To, co jsme odtamtud viděli, byl neurčitý šedý pruh něčeho...., zda to byla hluboká řeka, bažina, zamrzlý potok nebo vyschlé koryto, jsme v tu chvíli nevěděli. Ale v tak rozlehlé krajině bylo velmi obtížné odhadovat vzdálenosti a naše mapa došla. Věděli jsme jen, že míříme na sever k Wonderlake. Nakonec jsme udělali docela slušný pokrok. Řeka nebyla tak špatná, protože šlo o téměř vyschlé koryto. Ale dovedete si představit, jak to vypadá, když je tam opravdu hodně tající vody... Měli jsme vody nanejvýš po kolena.
Naštěstí nás poslední úsek lesem k jezeru poměrně rychle zavedl na pořádnou turistickou stezku. Konečně jsme došli na silnici a zkontrolovali, kde jsme. Rychle jsme zjistili, že tam vlastně nikdo není a že park je mimo sezónu prakticky opuštěný. Také jsme si uvědomili, že přistávací plocha k odletu je ještě 30 km daleko. Po několika telefonátech do Talkeetna Air jsme se rozhodli, že zbývajících 30 km na přistávací plochu půjdeme pěšky.
Těsně předtím, než jsme vyrazili, se objevila dodávka se dvěma Američany a Švýcarem uvnitř, kteří nás odvezli 90 mil z národního parku, což byl skvělý zážitek, protože kluci zastavovali u každého zvířete: U každého ptáka, kachny nebo husy, rysa, losa, medvěda, mountaingoda, karibu nebo mechu byla zastávka. Krajina je nádherná a byla škoda, že jsme neměli více času si ji vychutnat. Teď jsme se tedy vrátili do konzumní společnosti. Přichází a odchází jeden obézní člověk za druhým. A zase se rozednívá, jsou tři hodiny ráno, do 00 hodin bylo úplně světlo a teď se zase rozednívá. Už se vlastně ani nesetmí. Nepotřebujete lampy. Každopádně jsme cestu přežili relativně dobře.
Každý z nás teď vypil tři litry něčeho. Od jablečného džusu přes kolu až po banánové mléko atd. a snědli jsme asi 47 sendvičů Subway...
Text & Fotografie: Stephan Keck & Günter Burgsteiner
