SpotCheck | Las Lenas, část I

Uplynulý týden v Las Lenas byl jako sen.

Lyžování v euforii a únavě mě nechalo přemýšlet, jestli se to vůbec děje. Dny jsou dlouhé, kola delší a noční párty stejně epická. Po skončení hostiny, kterou poslední bouřka naservírovala z Marte Chair, nastal čas vydat se dál, a to do říše takových hor, o kterých se sní. Jako hrdí vojáci se za střediskem seřadily Cerro Martin, Entre Rio a Torrecillas, na které je z vrcholu dobře vidět. Jsou strmé a vypouklé s vysokými žulovými věžemi, které vymezují žlaby a hřbety, až se člověku sbíhají sliny.

Torrecillas byl náš první cíl.

Ční v čele údolí, na dohled od vesnice a láká k prozkoumání a lyžování. Vrcholek je zavalitá věž, která ustupuje strmým hřebenům a trychtýřovitým žlabům, které vás vyplivnou na dně mísy, kde je sníh chráněný a zachovalý ještě dlouho poté, co si slunce a vítr s okolními vrcholky zle pohrály. Odpojili jsme se od maček a traverzovali pod Cerro Martin a Entre Rio ke svahu, který jsme potřebovali zdolat, abychom se dostali na hřeben, který vás zavede zpět do cirku Torrecillas. Foukal silný vítr, který z vrcholů a hřebenů strhával pět stop sněhu z minulého týdne. V sedle nad ním byla hromada břidlice, po které se šlo snadno.

Následující dny byly větrné, zatažené a nezajímavé. Předpověď vypadala bezútěšně, bez sněhu a se spoustou větru.

Do konce týdne mohl Las Lenas ozdobit slabý 1 cm, ale to už se zase platily poplatky a čekalo se na další z těch dnů, kdy je obloha jasná a napadl čerstvý sníh. Spánek, steaky a pivo jsou v Las Lenas hojné a pomohly ukrátit čas.

Ve čtvrtek se přihnaly mraky a začaly prskat a chumelit, ukládaly stopy sněhu a pak ho zase odfoukávaly. V systém se příliš nevěřilo, a tak se ve vesnici pařilo až do pozdních hodin a spalo ještě později.

Sníh však přes noc vydržel a druhý den se otevřela sedačka Marte, ale mimo sjezdovky zůstaly zavřené. Plíživým pronikáním do zákoutí se daly najít čerstvé zatáčky, ale stále sněžilo a viditelnost byla nulová. Zítra by to bylo epické, kdyby se vyjasnilo, ale zase by to bylo o to hlubší, kdyby pořád jen sněžilo. Nikdo nevěděl, co se stane.

Co se stalo, bylo?

V pátek začalo sněžit a foukal vichr. Chalupářská horečka nás přinutila sedět na jediném spuštěném vleku a lyžovat prašan na kůře. Sedačce to trvalo věčnost, nechala nás snášet chlad a vítr, a měla to být první a jediná jízda toho dne.

Někdo začal nad vlekem rozkládat batoh na boty a my jsme neodolali a šli jsme se podívat nahoru. Vítr se začal uklidňovat a teplota stoupla na snesitelnou úroveň. Sjeli jsme dlouhou podzimní lajnu zpět na vrchol sedačky a hned jsme se vrátili nahoru k bootpacku. Bylo to úžasné! Marte byla sice zavřená, což nás nutilo k pěší túře, ale to znamenalo, že každá zatáčka byla o to sladší a že jsme celý den nepřejeli žádnou stopu.

Největší strach jsme měli z toho, že na nás hlídka shodí bombu nebo že se Marte otevře a masy lidí se budou valit přes hřeben jako bojovníci v bitvě, zatímco my budeme kopat kroky na dlouhý hřeben. Nikdy se neotevřela, bombám jsme se vyhnuli a prožili jsme opravdu nezapomenutelný den. Bylo neskutečné být uprostřed těchto obrovských hor a jejich ticha, zatímco pod námi běželo plně funkční lyžařské středisko. Stejně dobře jsme mohli být hluboko v backcountry pro rozsah a kvalitu kol, která jsme lyžovali.

Las Lenas je skutečně Mekkou velkých hor. Ještě teď se štípu, abych si ověřil, že se mi to poslední týden nezdálo.