Hoddevik dělá i z nejklidnějšího surfařského městečka rušnou metropoli. S 19 obyvateli, z nichž největší koncentrace je v Stad Surfing, jsme se ocitli na jednom z nejklidnějších a nejodpočinkovějších míst, jaké si lze představit.
Hoddevik je první místo, kde jsem kdy byl a které se vyrovná mému letnímu působišti. Určitě se na tuto pláž ještě někdy vrátím.
Kdybyste mi koncem března řekli, že budu surfovat v Norsku, vysmál bych se vám do obličeje. Ten nápad zněl příliš bláznivě. Už když jsem si oblékal neopren, byl jsem skeptický, že se to opravdu stane.
Když jsem se postavil na první vlnu, všechno se spojilo. Miluju, když se ocitnu v nečekané situaci a věci se náhodně spojí.
Chytání vln si vyžádalo náklady. Úkoly, jako je večerní mytí nádobí a psaní nových příspěvků na blog (na které jsem tu konečně měla čas), byly díky bolavým rukám a opotřebovaným tělům z rozbouřených vln velmi namáhavé.
Někdy moře dává a někdy bere. Při druhém výletu na Vulkanu jsem ztratil rukavici a při lyžování v prašanu o půlnoci jsem ztratil objektiv se zoomem, který mi způsobil slaný oceánský vzduch. Moře nám vynahrazovalo, co nám vzalo, a dopřálo nám několik nezapomenutelných dní surfování na neuvěřitelně estetickém místě. Používání objektivu se zoomem považuji za svou silnou stránku, a to nejsem'moc velký surfař. Ocitl jsem se mimo svou komfortní zónu jak na oceánu, tak za fotoaparátem. Někdy ke změně dojde, protože ji chceme, jindy je nám vnucena. Takový je život.
Když už mluvíme o věcech, které nám byly vnuceny, tak si budu pamatovat radost z toho, jak jsme se nechali zpracovat ve vlnách. Ten nádherný pocit, když vykouknete nad kalnou vodní'hladinu a vidíte, jak se na vás valí další hrozivá stěna zpěněné zuřivosti, která vás má na mušce, je tak jedinečný, a ne nádherný.
Letos v zimě jsem měl to štěstí, že jsem si vzpomněl na radu jednoho dobrého přítele: "zůstaň v klidu a nech se unášet vlnou, kam chce". Je to sice parafrázované, ale myšlenka tam je. Odrážení se od kamenitého dna oceánu se z paralyzující hrůzy změnilo v poklidné proplouvání mezi rozbouřenými vodami... téměř. Když jsou nahoru, dolů, doleva, doprava nemyslitelné, zenový stav, který člověk může najít, když se drží pod vodou, se podobá tomu, co jsem našel při táboření. Možná to bylo nedostatkem kyslíku, ale čtvrtý den jsem byl závislý.
