Stefanův tlumený hlas ke mně dolehne: "Martine, musíš vstát! Nemůžu dostat ten sníh ze stanu!" Ach jo, ale pokud nechceme navždy usnout pod horou sněhu, musíme ven. Uprostřed noci, daleko od civilizace a v arktických podmínkách, to není nic příjemného. Kolem našeho malého kopulovitého stanu zuří sněhová bouře a teploty se pohybují v oblasti mrazáku u nás doma.
Boty a tkaničky jsou zmrzlé jako kámen a vtěsnat do nich nohy vyžaduje velké úsilí. Venku se viditelnost blíží nule a ledové krystalky, které se řítí vzduchem horizontálně rychlostí hodně přes sto kilometrů za hodinu, bolí jako jehličky na každém odhaleném místě kůže. Trvá nám hodinu, než stan vyprostíme a postavíme ochrannou stěnu. Pak si lehneme do peřin a přikrývek ze syntetických vláken a jdeme zase spát...
Proč?
Znovu se dostat PRÁVĚ VEN, cítit ticho a prostor, neslyšet nic než tlukot vlastního srdce, poprvé si vyzkoušet jízdu na snowboardu, žádné vleky, sněžné skútry, vrtulníky - a ukázat svému tělu, že existuje víc než jen židle u stolu a počítač.
PROČ!
Hardangervidda, největší náhorní plošina v Evropě
Protože jsme nechtěli letět přes půl světa, napadlo nás po krátkém průzkumu Norsko. Hardangervidda je s rozlohou 8 000 km2 největší náhorní plošinou v Evropě s hornatou oblastí na západě. Vzhledem k blízkosti moře je velmi zasněžená a často zde panují arktické podmínky, což z této oblasti činí osvědčené cvičiště pro arktické a antarktické expedice. Připravoval se zde Roald Amundsen, první člověk, který dosáhl jižního pólu. Dnes národní park protíná síť stezek a v letních měsících se hovoří o skutečném návalu turistů. I v zimě jsou zde vyznačené hlavní trasy s chatami, na které se dá dojít v denních etapách. Kdo se však vydá mimo vyšlapané cesty nebo se odváží do obtížně přístupných horských partií, najde v únoru a březnu osamělou a extrémní zimní krajinu.
Vítr utichá a viditelnost umožňuje celodenní výlet po zamrzlých jezerech a mírně kopcovitém terénu. Není od věci mít s sebou GPS, protože orientace může být v závislosti na regionu a podmínkách složitá. K večeru vystupuji na naši místní horu a mám možnost prozkoumat některé z krásných svahů v okolí. Nastává soumrak a na obloze jsou vidět první hvězdy. Barometr stoupá z hodiny na hodinu a vypadá to, že se můžeme těšit na další slunečný den. Máme dvojitý balíček expedičního jídla z batohu a takzvaný "Nuocierten" (čaj s nuoce rumu). Rychle si uvědomujeme, že náš chuťový smysl zřejmě slábne, a tak se z něj rychle stává "pořádný čaj s rumem"...
Noc je příjemná, bezvětří, ne příliš chladná (-15 stupňů ve stanu) a končí nádherným východem slunce. Rozhodujeme se vystoupit na jeden z velkých vrcholů v oblasti.
Velká hora, opravdu velké panorama
S fotografickým vybavením a zásobami na celý den v batohu se vydáváme několik kilometrů do kopce směrem k hoře. Stoupání se pomalu zvyšuje. Intenzita slunce je obrovská a my si chráníme už tak spálené nosy páskovými konstrukcemi, které nejsou zrovna hodny ocenění za design. Po tvářích nám stéká pot. Krátce před vrcholem odkládáme lyže a zbytek zdoláváme pěšky. Znovu si uvědomuji: vrchol je vrchol! Úchvatné panorama, pocit, že jsme dosáhli vrcholu, a samozřejmě vrcholový odpočinek - to jsou chvíle, které se těžko překonávají. S teleobjektivem lze jen tak tak rozeznat náš tábor obklopený horami a samotou a ocelově modrá obloha scenérii doslova korunuje. Po návratu do stanu je čas přitopit na vařiči, dnes si dáme další lahodný čaj a ponoříme se hluboko do říše snů.
S 60kg saněmi do základního tábora
Před několika dny jsme vyrazili z výchozího bodu v Haukeliseteru přes strmé svahy, kopcovité oblasti a zamrzlá jezera s lyžemi, sněžnicemi a 60kg saněmi do hor, abychom po několikadenním trekingu založili základní tábor. Odtud, pokud to počasí dovolí, vyrážíme každý den na lákavý vrchol nebo jednoduše s lehkými batohy do různých údolí a zasněženým světem snů. V ideálním případě nás ráno probudí sluneční paprsky, které lehce zahřejí stan. To ale není dnešní případ. Přestože jsme v noci stan odházeli, ráno je nutný stejný postup. Proto máme ve spacácích pořádnou porci energetických tyčinek. - Ne, žádné "nebeské jogurty light", ale tyčinky překypující tukem, cukrem, bílkovinami a sacharidy, které rychle dodají 1500 kalorií.
Pár metrů od stanu si zřizujeme malý kuchyňský koutek a sněhovou jeskyni. Stopy tam zmizely pod nánosem čerstvého sněhu a i tady musíme všechno odhrnout. Pak začíná obvyklý rituál: sběr vody. Naše vařiče běží několik hodin denně, aby roztál dostatek sněhu a udržel naši hydrataci v rovnováze. Ve sněhové jeskyni, která je vybavena útulným posezením, se dokonce připravuje "pořádná snídaně": celozrnný chléb, müsli, salám, margarín a káva z titanového presovače.
Další den je na programu "odpočinkový den". Tento den využívám k fotografování a krátkým sjezdům v okolí. Stefan má na mysli speciální projekt: "chill-out zónu". Tato chill-out zóna o rozloze 20 m2 na sněhu bude hodně zábavná. Po třech hodinách usilovné práce vytvořil dvě lůžka s ergonomickou opěrkou krku a větrnou clonou. Nyní už pohodovému opalování nestojí nic v cestě! V dalších dnech zde v knížecím prostředí posnídáme ...
Punktovaný zpáteční pochod
Spíše zamyšleně rozebíráme náš základní tábor, nakládáme pulky a vydáváme se zpět do civilizace. Protože sníh opadl a my jsme "snědli" část váhy ze saní, cesta už není tak namáhavá jako na začátku. Krátce před dosažením výchozího bodu se opět rozfouká nepříjemný vítr, takže si musíme naposledy zcela zakrýt obličeje. Předposlední den se mi vylomí vázání z ukotvení v lyži. Zbývající vzdálenost překonávám na sněžnicích. Několik traverzů po strmých svazích nám i zavazadlovým saním také způsobuje nemalé potíže. Naše "přívěsy" musí vydržet několik převrácení. Jeden kilometr před naším výchozím bodem se mi při jednom takovém incidentu zlomí upevňovací mechanismus na oji. Lehce poškozeni opět dorážíme do Haukeliseteru a v místní restauraci si dopřáváme velké fjällburgery. Červené víno zabírá a my se odebíráme do ubytovny spát. Připadá mi to jako uprostřed noci, ale ve skutečnosti opět slyším Stefanův tlumený hlas: "Martine, musíš vstávat, zpáteční cesta se blíží!"
