Zimní výlet do Kyrgyzstánu

Obří hory, vodka, čaj a německo-švýcarské spojení při hledání cizích kultur, dobrodružství a prašanu v Kyrgyzstánu.

Jaké jsou vaše první myšlenky nebo nápady po cestě, milí kolegové?

Odpovědi:

• Šukání ve vysokých horách

• Vysokohorský vzduch tě nutí dýchat jako čokl

• Zkorumpovaná policie

• Vodka

• Karakolský nekonečný Vastness

• Jezera

• Hory

• Jurty

• Klobouky z kožešin

• Horní bahno

• Magické hory

• Lagman

• Potenciál a nekonečné projekty

• Čtyři drsňáci

Když konečně nastal čas: část posádky odcestovala z Německa přes Istanbul do Biškeku dva dny předem, aby se postarala o všechny organizační záležitosti (ubytování, doprava...) a získala první dojmy. Druhá skupina cestovala z Davosu do Biškeku přes Curych a Istanbul. Cesta do Curychu už byla pod dobrou kyrgyzskou hvězdou a obyčejní Kyrgyzové by na nás byli pyšní. Dobrý litr sibiřské vodky od našeho innsbruckého kolegy a dva litry piva nám daly ochutnat, jak vypadá typická kyrgyzská večerní hostina. Podle toho jsme se ráno vydali na letiště, sužováni potem a chuchvalci alkoholu. Cesta mohla začít, stejně jsme už odletěli. No dobře, se dvěma lyžařskými vaky, z nichž každý vážil přes 40 kilo, by otázka nadměrných zavazadel mohla být ještě napínavá. Mohu však jen konstatovat, že Turkish Airlines jsou nesmírně vstřícné! Tak dobrou leteckou společnost, co se týče vstřícnosti, ochoty, jídla, služeb a dokonce i špičkových letadel, jsem ještě nezažil. A to jsme opravdu neměli rezervovanou první třídu, ale naše letenky stály relativně nízkých 400 eur.

Po příletu do Biškeku v šest hodin ráno jsme se nejprve vydali za našimi kolegy do hotelu. Jeden z nás byl alespoň schopen pohybu a konzumace pevné stravy, zatímco druhý se oddával komatóznímu spánku. Poté, co jsme si dopřáli i krátkou siestu, jsme se vydali na prohlídku města a ochutnávku jídla. Netrvalo dlouho a uvědomili jsme si, co zde policie znamená. Procházeli jsme se po okolí, když nás "policisté" vyzvali, abychom se podrobili testu na alkohol. Samozřejmě, že jeden nebo dva z nás měli ještě dost benzinu a mírný zápach. Znamenalo to odvoz na policejní stanici na krevní test, vegetování v cele, všechno, co byste v takové zemi nechtěli. Po vášnivých diskusích s rukama a nohama a telefonátech s velmi zlověstnými policejními kolegy jsme pochopili, že prostě chtějí vidět peníze. Ale vytrvali jsme a po třiceti minutách vášnivé diskuse nás pustili. Nic jsme nezaplatili, měli jsme zpátky své průkazy (rada: vždy si berte jen kopie!) a už jsme trochu okusili každodenní život. Takže buď "něco málo", nebo divoké a časově náročné diskuse. No, definitivně jsme přišli do světa, respektive přijeli do Kyrgyzstánu, a věděli jsme, že kde se objeví mastnota, tam rychle odejdeme. Zbytek dne jsme strávili na ošském trhu v jakýchsi masných halách s částmi zvířecích těl, které jsem nikdy předtím neviděl, namátkou jsme ukazovali na nabídku a čekali, co nám přinesou. Tento trik vždycky zafungoval a téměř nikdy jsme nebyli zklamaní. Další den byl z hlediska dobrodružství další klasikou. Řidič, který nás měl odvézt do Karakolu, přijel s jakýmsi minivanem a střešním nosičem. Na přivázání lyžařských vaků na střechu přišel ten dobrý muž s pruhem vlněné deky, který se mohl jen hned roztrhnout. Když pak začal obě části opět zauzlovat, dali jsme přednost našemu ledovcovému lanu. Už při jeho vázání se však ozývaly podivné zvuky, které nás měly provázet po krátký úsek cesty. Dobrá, vše bylo připraveno a my jsme mohli vyrazit, 450 kilometrů na východ, kolem Yssykköl, druhého největšího horského jezera na světě po jezeře Titicaca. Cesta se zhoršila a zvuky ze střechy zesílily. Byli jsme rádi, když řidič zastavil, aby si ulevil, a my mohli zkontrolovat situaci na střeše. Ve skutečnosti nic ze střešního nosiče nebylo tam, kde mělo být, ani tam, kde byly upevňovací body. Nebylo to překvapivé, protože nenašel žádné vhodné nosiče a prostě tyto nosiče víceméně umístil na střechu, a to se čtyřmi vaky na lyže po 40 kilogramech "chunnt gar net guat". Věrný heslu: upevnění vlastní vahou. Nechtěli jsme to dál zkoušet, a tak jsme se rozhodli vzít všechny věci s sebou do vesmírného zázraku. Zbývajících 400 kilometrů bylo stísněných a vykloubených, ale batohy byly v bezpečí. Co dalšího jsme se na cestě dozvěděli?

Sundat poznávací značky, třikrát zatroubit na policejní kontroly, sundat a projet kolem na plný plyn, přátelsky zamávat a prostě už se nestarat. Po několika komunikačních potížích jsme konečně našli náš pokoj, vychutnali si vodku na závěr dne v jednom z "vyhlášených" karaoke barů a všichni byli více než natěšení na další den. Konečně zase ta zlatá bílá pod prkny.

První bližší pozorování potvrdila naše obavy: sněhu bylo prostě málo. Důvodem bylo to, že byl ještě poměrně brzký začátek roku a zima měla velmi málo sněhu. Přesto jsme byli do hor zapálení a věřili jsme, že něco vhodného najdeme. Po chvíli křižování po okolí jsme našli naši základnu. Ta nás měla zabavit na několik následujících dní, celá panenská, severně orientovaná a žlebovitá. S výstupy trvajícími od třiceti minut do hodiny a půl jsme byli na místě. První výstup byl prostě fantastický. Jen jsme byli stále velmi skeptičtí ke kombinaci sklonu svahu a sněhu, protože podle našeho názoru zde nebylo prakticky žádné spojení ani struktura sněhové pokrývky. To, co tam bylo, bylo nadýchané a lehké. Po několika prvních sjezdech se však naše skepse rozptýlila a my si nechali rozfoukat prašan kolem uší.

Všichni byli šťastní, a tak jsme mohli tento den oslavit s velkým úsměvem, výborným jídlem a pivem. Pár slov k jídlu: pro vegetariány je to poměrně složité, tady se maso chroupe s nasazením a motivací, ve všech možných i nemožných podobách, ale především v hojnosti. Často jsme jen tak namátkou prolistovali jídelní lístek, všechno jsme si dali doprostřed a pak jsme chroupali jako mistři světa. Možná občas věnujte pozornost výrazu obličeje číšníka, pokud si jako hlavní chod objednáte například tři lahve koly. Dalších několik dní zůstalo sportovních a víceméně stejných. Proč byste měli měnit dobrou věc? Až na to, že jsme navázali velmi příjemné spojení s Karakol Coffee. Super přátelský mladý pár nám nejen pomohl naplánovat zbytek cesty, ale také uvařil tu nejlepší kávu. Mluvím o pravé kávě z italského pístového kávovaru, ne o granulované nebo obarvené vodě, jak tomu obvykle bývá. Jsou to průkopníci, co se týče kávy a stylu v Kyrgyzstánu, a zaslouží si veškerou podporu. Pokud budete v Karakolu, zamiřte do Karakol Coffee (specialita Flämmli s pozdravem z německo-švýcarského spojení). Po četných sjezdech na naší milované Tváři jsme volný čas využili k nácviku lavinového vyhledávání a sledování krkolomné vodácké lyžařské akrobacie se silnými vlivy podlahové gymnastiky.

Ubytovna

Hodně se tam přicházelo a odcházelo, zejména přicházení tam bylo asi ústředním tématem. Bylo to levné, mluvím o pokoji (3 eura na osobu) a zejména v pozdějších hodinách tam byl ruch jako na pouti. "Hotelový personál" se dal objednat na hodinu.

Na ulici

Když se setmí, je lepší netrávit čas na ulici. Je to škoda, ale alkohol (v takovém množství) činí některé lidi nepředvídatelnými a agresivními. Pokud to vezmete v úvahu, zůstává to velmi nepříjemnou situací, ale nijak to neovlivní naprosto skvělý výlet. Po několika dnech jsme dokončili všechny projekty, které jsme za daných okolností mohli. Poslední večer jsme strávili s Akerimem a Danielem z Karakol Coffee, nejprve příjemnou večeří, po které následovala pořádná ochutnávka vodky se skvělou taneční zábavou v Karakol Coffee.

Autobusové bubny a předpovědi počasí předpovídaly čerstvý sníh, takže jdeme na to. Cesta dlouhá 450 kilometrů byla opět napínavá a stísněná, ale my už jsme měli problémy s držením těla kvůli zcela přetíženému minivanu. Když jsme dorazili na další základnu, spadla nám čelist o stupeň níž. Sníh? Absolutně nic. To, že ještě provozovali vlek, byl téměř zázrak - nebo nevědomost. Všichni jsme si uvědomili, co se nikdo neodvážil říct. Honíme se za něčím, co v tuto chvíli prostě neexistuje: Sníh. Zvažovali jsme všechna pro a proti a přehrávali si všechny scénáře. U šašliku a piva po práci jsme se s těžkým srdcem rozhodli výlet předčasně ukončit. Ale samozřejmě ne jen tak! Balzámem na rány měla být dvoudenní zastávka v Istanbulu. Protože letadlo odlétalo brzy ráno, strávili jsme na letišti v Biškeku úžasně romantickou noc (komentář spolucestujícího: to bylo úžasné :-)) s pracovníky bezpečnostní služby a spoustou piva. Cesta byla jiná, než jsme si představovali. Ať už to bylo nedostatkem sněhu, obtížnou komunikací, veškerou vodkou, Lagmanem nebo čímkoli jiným. Pokud jedete lyžovat do takové země, chcete víc než jen prachový sníh a nemocné lajny. Hory, lidé a kultura vám dají víc, než vám dají i ty "nejsjetější lajny". Takže méně přetvářky, více reality. Pokud se do toho pustíte, objevíte fantastickou zemi a projekty až do další doby ledové. A kromě toho, co může být lepšího než zažít něco tak působivého s přáteli? Klidně bych si to zopakoval...