Recenze filmu | TGR Winterland

Přestože se stále objevují hraniční voiceovery, které vyprávějí o epičnosti, procesu hledání smyslu a sebepoznání v nekonečnosti hor, prolínání staršího filmového materiálu dodává filmu jistou eleganci a historickou hloubku, protože je zřejmé, že filmy TGR vznikají už 23 let. Člověk se díky tomu cítí takříkajíc roztálý věkem.

Další klíčová věc, která je vlastně samozřejmě zřejmá, ale málokdy si ji člověk tak jasně uvědomí:

Lyžařské filmy stojí a padají s podmínkami, protože nejlepší záběry tentokrát nejsou z AK, kde byla sezóna zřejmě jen průměrná, ale z Felixova Rakouska.

Ale popořadě. Úvodní segment je opět z Jackson Hole a myslím, že po asi 15 filmech TGR znám skoro všechny tamní tratě nazpaměť, aniž bych kdy do Wyomingu vkročil. Alespoň že měli stoletý únor a oficiálně se po něm zaprášilo.

Další filmový segment se odehrává ve stoletém lednu v Severních Alpách a člověk je až překvapen, kolik je v Kitzbühelu Aljašky. Kdyby tolik sněhu napadlo každý rok, nikdy byste necestovali, protože terén a sníh vypadají úchvatně.

Z tohoto segmentu pochází také nejsilnější moment filmu. Když Sam Smoothy spustí v Kapplovi malou lavinu a její sekundární pády vyčistí celou stěnu, je jasné, jak exponované jsou linie, po kterých tým lyžuje. Pokusí se sjet z bezpečného místa, zasekne se a padá asi 20-30 metrů skalnatým terénem. Zvuky z kamery v jeho helmě a rozhovor Fabiana Lentsche s dispečinkem záchranné služby patří k nejintenzivnějším a nejděsivějším momentům, které jsem dosud v lyžařském filmu viděl.

Díky bohu, že vše dobře dopadne.

Poté už dostanete solidní lyžařskou filmovou výbavu natočenou v Britské Kolumbii a Norsku s povinným zámořským segmentem v domovině alpského lyžování. Američané opět žasnou nad tím, kolik historie a kultury je všude na světě.

Jeden segment se skládá z nadýchaných polštářů a Mc-Nuttových rotací, další z poloprázdných sjezdovek a městské railsteeze části z norského velkoměsta. Jsou horší věci, ale jsou i ty inspirativnější.

Tady je trailer

Poté nás čeká další klasika: segment Aljaška. Hvězdou zde však nejsou podmínky, ale jezdci. V posledních letech bylo jen málo filmových scén, kde by profesionálky dokázaly zaujmout (od Ingrid Backströmové v roce 2003 se mnohem více dařilo mužům), ale tady opravdu šlapou na plyn! Z hlášky Nicka McNutta se vám zježí chloupky na zátylku, když při briefingu na trati vidíte vstup a on poznamená, že je lepší tam nespadnout. Má pravdu, ale rozhodně je na ni působivý pohled.

Ming Poon

Norsko

Christina Lustenberger

Po něm následuje velmi příjemná kvaziepizoda Codyho Townsenda "The Fifty". Pokud jste někdy viděli Meteorit v Thomsponském průsmyku v reálu, víte, proč je to jedna z NEJ linií v AK. Linii projedou v sedmnáctihodinové tlačenici od parkoviště. Cody i Jeremy (Jones) mluví o tom, jak jim tato lajna změnila život a ovlivnila jejich jezdeckou kariéru. Můžete si to od nich nechat líbit. Skvělá práce.

Závěrečná zastávka v Jacksonu a AK, kde Tim Durtschi vezme pod svá křídla syna TGR/nadějného jezdce Kaie Jonese, slouží jako filmová závorka. A je třeba říct: Holt lesní víla, prase mi píská! Málokterý dvanáctiletý kluk se takhle drkotá a proráží zimní krajinou divů. Je však třeba říct - jak trefně poznamenal můj kolega divák -, že málokterý dvanáctiletý se s takovými možnostmi narodí. Rodičů lyžařů milionářů je v genetické loterii málo. A já si jako otec nejsem úplně jistý, co si o tom mám myslet, protože ten kluk začíná dělat věci, které mají následky. Nicméně skvělý závěr filmu zabývajícího se historií lyžařského filmu, v němž generační souvislosti dávají smysl.