PowderPeople | Nadine Wallnerová

Claus Lochbihler: Nadine, když jsem četl tvůj profil, všiml jsem si, že jsi na velkou lyžařku docela lehká: 56 kilo.

Nadine Wallnerová: Já se také vždycky snažím v zimě trochu přibrat. Protože pak člověk může lyže v oblouku ještě lépe vytáhnout. A můžete lyžovat o něco dynamičtěji a živěji, i když je sníh těžší. Není to tak, že bys pořád lyžoval v japonském prašanu, kde od tebe sníh jenom odlétává. Smích. Ale s tím cvičením a mým vysokým bazálním metabolismem to s přibýváním na váze moc nefunguje. Pokud máte opravdu dlouhé dny na skialpech a freeridech v kuse jako já a jenom snídáte a pořádně se najíte až večer, tak to na přibírání na váze prostě nestačí.

Tolik sýrových knedlíků přece nemůžete sníst.

Ne.Směje se.

Ačkoli - jestli jsem dobře četl - je to tvé oblíbené jídlo.

Pravda. Jsem všežravec, ale Kaspressknödel je moje oblíbené jídlo.

Když k vám přijedou zahraniční návštěvy, dostanou Kapressknödel? Nebo řízek - podle toho, jestli jste vegetariáni, nebo ne.

Pro lezení je 56 kilo samozřejmě super....

Je asi málo sportů, které si tak protiřečí jako lyžování a lezení. Špičkový lezec nechce moc lyžovat - získáte stehna, která se na lezení nedají moc použít. Extrémem jsou samozřejmě sjezdaři - ti potřebují hmotu, kterou mohou uvést do pohybu.

Když jsi ještě jezdil ve Freeride World Tour, patřil jsi k nejlehčím jezdcům v poli?

To bylo dost smíšené. Byli tam jezdci, kteří měli výrazně více svalů než já. Ale také ti, kteří měli podobně lehkou postavu. Ale samozřejmě mi často říkali, že bych byl vlastně lepší lezec, kdybych tolik nelyžoval.

Co se ti na lezení líbí nejvíc?

Pro mě je pořád nejvíc cool lezení onsight nebo flash - když se ti podaří vyvolat svůj výkon v určitých bodech. Občas se také promítám, ale pořád si myslím, že je víc cool nebo hezčí, když se mi podaří cesty onsight nebo flash, protože musím rozbalit a vyvolat celou sestavu svých dovedností.

Je to také bližší tomu, jak prožíváš lyžování?

Ano, protože na freeride máš vždy jen jeden pokus. Zvlášť když jsem venku s filmovým štábem. Vždycky mám jen jeden pokus na lajnu - takříkajíc onsight.

Ty jsi pak v lezení udělal za krátkou dobu neuvěřitelný pokrok. Jednu zimu jsi dokonce trénoval s Babsi Zangerlem....

To je pravda. To s ní bylo opravdu super. I když jsem z toho určitě vytěžil víc než Babsi, které lyžování úplně nevyšlo, protože z něj měla problémy se zády. A když se ohlédnu zpět, musím říct, že jsem asi příliš rychle udělal pokrok v těžkém lezení. A taky jsem za ten výbušný vertikální start do lezení musel zaplatit daň.

Musel ses vypořádat se zraněními,

zejména se zraněním prstů. O to lepší bylo, že jsem loni v létě zůstal bez zranění - i když jsem nelezl o nic méně tvrdě, a to ani na velmi malých chytech.

Co jsi změnil?

Moji důslednost.

Při lezení?

Ne, při balančních cvičeních. Je to vždycky trochu nuda, hlavně pro prsty, ale prostě to hodně přináší. Čím pravidelněji cviky děláte, tím lépe. Jde o to udržet struktury pod zátěží - alespoň tak tomu říkám já. Pokud pravidelně udržuji vazy, svaly a pouzdra v zátěži, stávají se silnějšími. A méně náchylné ke zranění.

S čím spolupracujete?

S Lattice Training, touto velkou lezeckou komunitou. Díky jejich tréninkovým programům se mi daří zůstat bez zranění. Stačí se tomu pravidelně věnovat. Jeden z tamních trenérů je můj kamarád. Požádal jsem ji o radu, jak zůstat při lezení bez zranění. Společně jsme pak sestavily tréninkový plán. A protože podle něj pilně trénuji, daří se mi opravdu dobře - za poslední rok bez jakéhokoli zranění prstů. Doufám, že to tak zůstane.

Takže v zimě do posilovny nechodíš?

Těžko. Kvůli lyžování nemám skoro na nic jiného čas. Ale prostě pořád dělám cviky, které mi ukázala Lattice. Zabere mi to jen půl hodiny denně. Nebo i méně. Když začnete znovu lézt, nemáte ten problém, který jsem míval: příliš mnoho síly na prsty a struktury. Ale když je v zimě udržuji v zátěži, je šok menší, když začnu znovu lézt - prsty, vazy a šlachy jsou pak připravené a nedochází k žádným mikroporaněním, která mi způsobovala tolik potíží.

Myslíte si, že vám lyžování nějak prospívá oproti lezení? Předtím jste řekl, že jde o dva extrémně odlišné sporty. Dochází snad k nějakému překrývání? Stalo se snad tvé lyžování ještě lepším, když se věnuješ i lezení?

Vlastně si nemyslím, že by se oba sporty nějak zvlášť dobře doplňovaly. Na druhou stranu, lezení je samozřejmě brutálně účinný trénink pro horní část těla. Při lezení získáte vynikající stabilitu horní části těla, což je samozřejmě výhodné i při lyžování. Určitě bych byl lepší lezec, kdybych neměl tak dlouhou lyžařskou sezónu. Ale zatím jsem nelitoval jediné otočky. Směje se. I když začátek poslední lezecké sezóny byl náročný.

Protože tvoje lyžařská sezóna byla tak dlouhá?

Přesně tak. Na lyžích jsem byl až do 26. června 2024. Od té doby, co jsem začal lézt, jsem nikdy nelezl tak málo jako loni na jaře. Většinou se mi podaří jít v zimě do lezecké tělocvičny alespoň jednou za čas až do ledna. Poté přicházejí měsíce vrcholné lyžařské sezóny, kdy obvykle nelezu vůbec. Také proto, že v té době hodně cestuji. Často v místech, kde stejně žádné lezecké tělocvičny nejsou. Takže v minulé sezóně trvala moje lyžařská sezóna o dva měsíce déle než obvykle - jednoduše proto, že byly tak dobré podmínky. Skály na lezení jsou tu vždycky a takové podmínky, jaké byly na jaře 2024, zejména v západních Alpách, do toho prostě jako lyžař musíte jít. Stává se to jednou za deset let, že je tolik sněhu. Moje priority jsou tedy jasné: lyžování!"

"Musel jsem si vybudovat sebedůvěru, abych hned nepanikařil, když se mi něco bílého pohne za zády."

V roce 2014 jsi měl na Aljašce tu nehodu s otevřenou zlomeninou holenní a lýtkové kosti. Změnilo se v důsledku této zkušenosti nějak vaše lyžování, váš přístup k němu? Stal jste se opatrnějším? Také proto, že rekonvalescence trvala tak dlouho.

Po té nehodě v roce 2014 trvalo dobré dva a půl roku, než všechno začalo znovu fyzicky fungovat.

Takže jste v důsledku toho přišel o tři zimy.

Přesně tak. Třetí zimu jsem sice znovu lyžoval, ale k tomu, abych byl zase stoprocentně v pořádku, jsem měl ještě hodně daleko. A když jsem si konečně uvědomil, že jsem se téměř fyzicky uzdravil, stále jsem se potýkal s mentálním obrazem nehody. Ale lezení mi pomohlo i s tím - protože je to taková dobrá škola překonávání a soustředění.

Takže vám to pomohlo překonat psychické zábrany po vaší vážné nehodě?

Přesně tak.

Jak jste po nehodě pociťoval tyto zábrany, toto negativní mentální kino?

Moje nehoda byla způsobena sněhovou břečkou - to znamená, že sníh klouzal po povrchu a vlivem strmosti se uvolňoval. Sluffu může být hodně, může být rychlý, může ho být i málo - podle toho, na jaké trati, na jakém svahu nebo na jakém hřbetu jedete - a jak ho jedete. Pokud sněhovou břečku nezvládnete správně, může vás strhnout z lyží - jako se to stalo mně na Aljašce.

Jaká byla tvoje chyba?

Lezl jsem příliš dynamicky - a do vlastního sluje. Podcenil jsem to a zřejmě jsem si myslel, že se přes to dostanu. Když jsem po nehodě konečně mohl zase lyžovat, musel jsem si znovu vybudovat důvěru v sebe sama. Důvěru v to, že dokážu do svého intuitivního rozhodování znovu vložit periferní vidění - jak bych to řekl? - do svého intuitivního rozhodování. A dělat při tom dobrá rozhodnutí. Musela jsem si vybudovat důvěru, abych okamžitě nepanikařila, když se mi za zády pohne něco bílého. Jde také o to, abyste při rozhodování důvěřovali své intuici. Při lyžování ve volném terénu musíte dělat spoustu rozhodnutí velmi, velmi rychle. Proto si dopředu naplánujete, co by se mohlo v lajně stát a jak byste mohli reagovat. Abyste - pokud nastane nebezpečná situace - mohli intuitivně vycházet z toho, co jste si naplánovali.

Vázání se vám tehdy neotevřelo.

V tomto typu pádu však nebylo na vině vázání: jel jsem po hřbetu, po žebru, a pak mě to vyhodilo z hřbetu highsiderem, tedy obloukem dozadu, a pak jsem dopadl do bočního žlabu. Blbá páka mi zasáhla nohu špatným směrem. Proto se to zlomilo téměř okamžitě - při druhém nebo třetím převrácení. A protože noha už byla zlomená, ale lyže byla stále připevněná a zlomená noha nekladla žádný odpor, vázání se nerozpojilo. Vázání nebylo ani příliš pevně nastavené. Zlomená noha bránila jeho uvolnění.

"Taky je super, když začneš rozumět sněhové pokrývce."

Měl jsi na "Backyard" průvodce, nebo jsi to byl ty?"

Měl jsem hlavní zodpovědnost. Což bylo trochu legrační, protože jsem byla jediná žena, která se na filmu podílela. Do plánování jsem s režisérem Timem Marcourem investovala spoustu času. Jakmile se vyjasnily aspekty filmu, poohlédla jsem se po lyžařských partnerech. Museli to být partneři, kteří by mi byli dobrou zálohou, kdyby došlo k nejhoršímu. Cílem bylo vyrazit první krásný den po pořádné sněhové nadílce - takže dobří partneři jsou velmi důležití.

Jaké byly lavinové a sněhové podmínky v den natáčení? Ve filmu se to částečně řeší, ale co dalšího jste zahrnuli do plánování, co se ve filmu neobjevuje?

V podstatě jsme ten den nelyžovali téměř žádné špatné oblouky - takže sníh byl většinou skvělý. Byl tam určitý vliv větru - takže člověk musel některé věci rozhodovat velmi situačně až na místě.

Jaký byl ten den stupeň lavinového nebezpečí?"

To už si ani nepamatuji. Směje se. Ale to jen proto, že jsem na Arlbergu prakticky denně - to, co den co den zažívám a pozoruji v terénu, je přesnější a informačně nasycenější než lavinová zpráva. Samozřejmě je to jiné, když se pohybuji v oblasti, kde se nepohybuji tak často jako doma. Nebo když se něco stane ve struktuře sněhové pokrývky - například když se aktivují staré sněhové vrstvy. Nebo když se situace výrazně změní v důsledku nových povětrnostních událostí. Ale i v takovém případě je čtení lavinových zpráv spíše pečlivou kontrétní kontrolou toho, co pozoruji každý den v terénu.

Takže jste si těch pět tratí, na kterých lyžujete ve filmu, hlídal po celou zimu?

Přesně tak. Celou zimu jsem byl doma. Takže jsem měl velmi dobrý přehled o tom, co se na Arlbergu během zimy dělo - a čím více se blížil časový rámec našeho filmu, tím pečlivěji jsem ho sledoval. Je také super, když začnete rozumět sněhové pokrývce. Když si kromě oficiální zprávy o lavinové situaci vytvoříte i vlastní, mnohem menší situační zprávu. A pak můžete dělat vlastní rozhodnutí nad rámec redukční metody a metody stop-or-go. To však bezpodmínečně vyžaduje, abyste se v terénu pohybovali téměř každý den. Ve všech expozicích a výškách. A že budete také čas od času kopat sněhové profily a nahlížet do sněhové pokrývky.

Téma vybavení: Ve filmu se pohybujete s freeridovým vybavením, což je při 3000 metrech stoupání dost náročné. Jaké další vybavení používáš na cestách? Vždycky takhle, nebo někdy s lehčí turistickou výbavou?

Zpravidla nelyžuji na lyžích se středovou šířkou menší než 100 mm. Pokud nejedu na sjezdovkovou túru nebo to není jen na výstup, protože se chystám například na lezení v ledu na lyžích. Obvykle jezdím na lyžích Völkl BMT 109 - díky karbonové konstrukci jsou docela dobrým kompromisem mezi výkonem a hmotností. Je poměrně tuhá, co se týče torze, ale zároveň lehká. Líbí se mi také lyže V-Werks Katana a V-Werks Mantra. Mantra je pro mě nejlepší univerzální kolo. Když jedu například do Patagonie, beru si s sebou Mantru.

A na jakých vázáních jezdíš ty?

Jsem naprostý fanoušek Kingpinu. Na Kingpinu jezdím od chvíle, kdy vyšel. A jsem s ním naprosto spokojený.

Co se ti na něm líbí?

Zadní čelist ti dává tolik přenosu, kolik s cestovní zadní čelistí a dvěma kovovými kolíky nikdy nezískáš. Poznáte to na lyžařském výkonu a zejména na skocích.

Kdy vázání uzamknete?

Když jsem v opravdu strmé zóně bez pádu - například loni na jaře na východní stěně Matterhornu. Pokud se vázání otevře, nastane ten nejhorší scénář: spadnu. Takže vázání zablokuji. A pokud spadnu, je stejně jedno, jestli se vázání otevře nebo ne.

Z létání jste se pravděpodobně naučili hodně o počasí.

Stále se to děje, vlastně pořád. Při létání je to nikdy nekončící proces. Což je také velmi fajn, i proto, že vám to může pomoci v dalších sportech.

Kteří lyžaři vás inspirují? Koho obdivujete? V jednom z předchozích rozhovorů jsi jednou zmínil Candida Thovexe.

On je přece pořád TEN lyžař, ne? Je to kočka: na lyžích se pohybuje jako kočka. Ale v každém sportu, který dělám, a dokonce i ve sportech, které nedělám, mě fascinují lidé, kteří svým sportem opravdu žijí. Nejsou to jen celebrity jako Candide Thovex. Platí to i pro mého nejlepšího kolegu, se kterým chodím každý den o polední pauze lyžovat. Něco takového se nedá měřit slávou.

Co myslíte tím "žít svým sportem"? Ale také to, zda někdo svůj sport předává dál: může to být dobrý horský vůdce, ale také někdo, kdo svou nakažlivou povahou a motivací motivuje ostatní, aby si sport vyzkoušeli. Nebo aby si stanovili nové cíle. Při paraglidingu jsem se setkal s piloty, ke kterým jsem tak vzhlížel, protože měli tolik znalostí, že jsem si říkal: ve srovnání s nimi vlastně ještě nic neumím

Ale při lyžování jsi na takové úrovni.

Já prostě vím, že jsem velký příznivec pokory. Pokud si myslíte, že už víte všechno, pak nevíte to nejdůležitější: totiž že nikdy nevíte všechno.

Stalo se vám často, že se stalo něco, co jste si navzdory svým obrovským zkušenostem a znalostem prostě nedokázal vysvětlit?"

Vždycky se najdou takové aha momenty. Je důležité se nad nimi zamyslet a snažit se z nich poučit. Kdo tvrdí, že na sněhu a na horách nezažil žádný aha moment, který by ho naprosto překvapil, buď nebyl dostatečně venku, nebo nemluví pravdu.

Váš otec byl pravděpodobně také důležitou motivací ve vašem lyžařském životě?

Jistě. Už jen z poznatků, které jsme o něm vstřebali v dětství. Mnohé z nich téměř náhodně, téměř podvědomě. To, co nám předal, bylo pro mě a mého bratra velmi, velmi důležité. I díky tomu dnes praktikujeme lyžování a průvodcovství.

Váš bratr také pracoval jako lyžařský průvodce?

Také je lyžařským průvodcem, ale ne na plný úvazek. Má také normální zaměstnání.

Jako lyžařský průvodce máš vždycky plno, protože jsi tak známý?"

Mění se to zimu od zimy - podle toho, jak moc jezdím. Dělám také hodně akcí, kde jsem k dispozici jako lyžařský průvodce na sponzorské akci. Nebo jako mentor pro mladší sportovce od mých sponzorů. A pak je například učím, jak se navléká Abalakov a jak používám šroub na led.

Co plánuješ na letošní zimu?

Jsem velkým zastáncem hesla: nejdřív to udělej, pak o tom mluv. V tomto ohledu o svých projektech mluvím velmi nerad. Smích. Ale určitě se něco chystá.

Dovedete si představit, že byste se svými projekty vyrazil do velkých výšek, podobně jako například Samuel Anthamatten a Jérémie Heitz v Pákistánu?

Zajímají mě expedice, ale na druhou stranu člověk často lyžuje tak málo. A s lezením mi chybělo tolik lyžování, že jsem měl poslední dva tři roky tak nějak pocit, že to nejde: Teď musím zase hodně lyžovat. A proto bych raději dělal něco dostupnějšího, kde si člověk opravdu hodně zalyžuje.

Poslední otázka: Jak se ve Vorarlbersku říká "dvorek"? Smích.