Zima pominula a sezóna skončila. Co se stalo s mým velkým posláním? Ohlédnutí zpět...Měl jsem velké plány. Strávit (skoro) celou zimní sezónu na prkně, co nejvíc jezdit prašan a touring, účastnit se všech FWQ contestů, kde mi bylo umožněno soutěžit, jezdit na chaty, náročné nájezdy, dropy a triky. Poznávání nových lidí nebo prohlubování přátelství se starými kamarády. Psaní spousty článků, příspěvků a kondičních reportů. A v neposlední řadě jsem chtěl nasbírat video materiál pro sestřih sezóny. Realita sněhově chudé zimy 13/14 pro mě ale měla připravené jiné věci. Zima nabídla méně sněhu než kterákoli jiná za dlouhou dobu. A když už nasněžilo, tak během sněžení buď foukalo, nebo se po dvou dnech opět velmi oteplilo. Nebyla to nijak zvlášť jednoduchá situace - a my jsme si neustále kladli otázku, zda je opravdu moudré vzít si právě v této zimě tříměsíční dovolenou a strhnout doma všechny stany. Museli jsme se přizpůsobit okolnostem, a tak od ledna probíhaly jarní túry a sněhové postřiky. Navzdory neoptimálním podmínkám jsme si stanovili určité cíle a dosáhli jsme mnohého: na sněhu jsme byli přes 60 dní, tedy kdykoli nám to kolena dovolila. Absolvovali jsme túru při východu slunce, kdy jsme na vrcholu mohli sledovat nádhernou přírodní podívanou a vychutnat si čaj nebo kávu (ano, náš trhač a milovník kávy G si s sebou na horu vzal Bialetti) se svými blízkými.
Účastnili jsme se soutěží a prohlubovali svá přátelství. Opravili jsme spoustu koreshotů a vykonali nespočet deskových služeb. Poprvé po téměř 20 letech jsme si zalyžovali v den, kdy bylo velmi málo sněhu (a dokonce jsme zvládli černou sjezdovku). Strávili jsme tři dny v minimalistické chatě s vlastním stravováním, v noci byla zima, protože v jednu chvíli zhasl hořák na dřevo, ale když jsme ráno šli do přístavku, měli jsme skládky s výhledem, ach, jaký výhled! Vyrazili jsme na freeride s krásným dredatým dredařem a pak jsme šli na malý koncert pod širým nebem a den završili s cyklistou a reggae. Na závěr sezóny nás čekala lahůdka v podobě sjezdu Edelgriess. Z hlediska jízdy to pro nás nebyla žádná výzva (ale bylo to krásné!), ale při výstupu jsem se zapotil kvůli 20 metrů vysokému žebříku, protože mám strach z výšek.
Člověk by si mohl stěžovat na zimu s malým množstvím sněhu, ale pro mě to bylo nesmírně poučné a nabité zážitky. A ještě teď mi krvácí srdce, když sedím v rovinách a vidím zimní fotky hor. Hned chci být zase na horách! My se však do hor stěhovat nebudeme. A tak nejspíš zůstanu na plný úvazek milovníkem hor a rovinatých krajin. Ale to nevadí, protože zážitky a vzpomínky si uchovám navždy, ať už budu kdekoli. Text: Stephanie Posch
