Týden začal trochou čerstvého sněhu, který však nedokázal napravit škody způsobené táním z předchozího týdne. V úterý bylo opět vše v pořádku: spousta čerstvého sněhu a skvěle chladné podmínky pozdní zimy. Ve středu bylo nádherné počasí a opět nastal čas backcountry, lavinová situace však nedovolovala sjezdovky strmější než 30 stupňů. Měli jsme dva fantastické sjezdy, ale pak se situace stala příliš riskantní:
Velké vedro a příliš mnoho nic netušících Japonců a také několik prašanových turistů, kteří sjížděli stejné sjezdovky bez jakéhokoli vybavení a aniž by věděli, co dělají, čímž ohrožovali sebe i nás.
Potkali jsme dokonce Kanaďana, který s sebou vzal snowboardistku, která sotva stála vzpřímeně na prkně bez jakéhokoli vybavení, a když jsme se ho na to zeptali, vlastně řekl, že je to v tu chvíli superstabilní, a tudíž NULOVÉ riziko, jeho snowboardová partnerka pojede první a on ji v případě nouze vyhrabe, i když nemá ani lavinový vysílač. Naštěstí mě po tomto prohlášení kolega pevně dostal do auta a hned zavřel dveře, jinak by moje slova byla asi hodně pod pás. Jelikož jsem obecně klidný člověk, těžko trávím takové argumenty a v tomto vzácném případě se stávám extrémně přímým... Ještě hodinu jsme se stahovali do lesa, než se konečně oteplilo. Nakonec byly ideální podmínky pro studené pivo na prosluněné terase.
Ve čtvrtek byl můj poslední den v Japonsku. Už jsem nechtěl lyžovat a strávil jsem příjemný den balením, večeří na rozloučenou a loučením. To asi nebylo správné rozhodnutí, protože kluci si mysleli, že 15 cm čerstvého sněhu bylo docela dobrých a den si pořádně užili. Inu, člověk nemá vždycky vyhráno a téměř 60 dní na prknech je dost, zvlášť když do Salt Lake City zbývalo ještě pár dní.
Dlouhý pátek: odlet, překročení mezinárodní datové linie a přílet do Salt Lake City ve stejný den po 29 hodinách cesty. Setkání s Jayem, Stevem a Ronem - starou partou jako každý rok.
Sobota, den, který se zapíše do historie mých snowsafari! Ne jako 27. leden s 10 body z 10 možných, ne, právě naopak: maximálně 1 z 10, i když Jay ještě dnes trvá na tom, že je to naprosto přehnané a vhodnější by bylo 0,5 z 10 nebo méně. Led, 1 cm lepkavého čerstvého sněhu navrch a prostě hnus. Rozhodně jeden z nejhorších dnů lyžování v mém životě - ne-li ten nejhorší.
V neděli napadlo dalších 25 cm čerstvého sněhu, a tak byly podmínky v lyžařském středisku Solitude skvělé.
Pondělí bylo posledním dnem mého letošního výletu. To bylo ale finále! Prašan hluboký po kolena až boky a superlehký sníh vám při každém oblouku stříkal do obličeje. Co víc si přát? Ron, můj starý přítel a nyní lyžařský hlídač v oblasti Brightonu, se mě zeptal, jestli bychom neměli jet na soukromou túru. Byla to nabídka, kterou jsem nemohl odmítnout.
V úterý jsem odletěl do Číny, kam jsem ve středu večer dorazil do Pekingu a pak až do neděle slavil každoroční závěrečný večírek, nakupoval a užíval si spoustu dobrého jídla s přáteli.
Tím skončila dvanáctá dlouhá zimní cesta. Byl to skvělý čas s podmínkami, které nemohly být odlišnější. Skvělý začátek, po kterém následoval prašanový den všech prašanových dnů, den, ve kterém se přepsala historie mého prašanového sněhu a který byl prostě legendární s 10 body z 10 možných. Vzpomínky na ten den ve mně dodnes vyvolávají pocity, které jsou prostě nepředstavitelné. Jak zima postupovala, hodně pršelo a bylo příliš teplo.
Těchto posledních pár řádků píšu doma na terase při 20 stupních a mé myšlenky se už obracejí k další zimě. Kam se vydám a na jak dlouho? A vyjde to s prací a nadcházejícími změnami? - Uvidíme...
Více fotek z finále PowderManie 2012 v galerii
Text: Patrick Fux
