Sněhové vločky se na mě snášejí. Shromažďují se v záhybech mé bundy. Nejdřív jako dokonalé, drobné krystalky, později jako mokrá skvrna. Vítr mi šlehá do obličeje a houpe lanovku. Sedačka je drsná a studená. Tmavě šedou pěnu zdobí otisky špiček holí. Drobné hvězdičky. Od dětí z lyžařské školy, teenagerů, seniorů. Čtou se skoro jako deník nudy na vleku. Žádná měkká čalouněná sedadla s integrovaným vyhříváním tu nejsou. Nejsou tu ani žádné plexisklové kryty, které obvykle obklopují moderní lanovky a chrání v nich sedící lyžaře před povětrnostními vlivy na horách. Je to tu stále drsné a nedotčené, přesně jako kdysi při lyžování. Téměř nostalgické.
Lyžařské středisko nebo zábavní park
Kde to jsem? Na tom vlastně nezáleží. Sedačková lanovka stojí za malými lyžařskými středisky. Za ty, které musely v posledních letech ustoupit velkým svazům a musí se obávat nedostatku sněhu. Areály, které mají snad 30 kilometrů sjezdovek, pět vleků, z toho tři tyčové a případně jeden talířový, a také jednu nebo dvě chaty. Oblasti, kde se většina z nás naučila lyžovat. Vždyť právě o nich je lyžování. Pro mě jako dítě bylo největší zážitek, když jsem v pátek po škole nebo o víkendu jel s tátou do Allgäuských Alp a několik hodin lyžoval. Nezáleželo na tom, že jste celý den jezdili na dvou stejných sjezdovkách, byli jste tam, abyste si zalyžovali. Zdokonalovali jste svou lyžařskou techniku nebo využívali každé více či méně volné místo v prašanu. Nemuseli jste bojovat se stovkami dalších lyžařů o nejlepší tratě, těch pár místních se dokázalo vzájemně koordinovat. V centru pozornosti stál samotný sport, a ne ostatní aktivity, které nabízejí moderní lyžařská střediska: Nebyly to výstavy umění, michelinská kuchyně, koncerty, snídaně na lanovkách nebo vyhlídkové plošiny. Nic z toho v malých lyžařských střediscích nenajdete. A proč byste měli? Je to přece lyžařské středisko. Ne rekreační park.
