O osamělosti, individualismu a idealismu

Vlk samotář. Většině lidí už teď běhá mráz po zádech. Negativní asociace s tímto módním slovem mají v souvislosti s alpinismem - nebo obecně "horami" - jednoznačně navrch. Proč? A proč bychom si s ním měli dělat starosti? Jedna věc by měla být jasná: Na horách prostě nemáte cestovat sami, nebo ano?

Každou zimu absolvuju +/- 140 lyžařských túr, z toho asi 120 mimo sjezdovky a asi tři čtvrtiny z nich sám - pes se v tomto případě bohužel jako společník nepočítá. To zní jako hodně samoty a opuštěnosti, pro ostatní možná egoismus nebo individualismus. Ještě jiní říkají, že jste "outsider". Především: každý aspekt hraje svou roli v tom, že jdu sám - ale je toho mnohem víc!"

Začíná to mým rozvrhem: jako student si mohu zorganizovat čas tak, že se často dostanu na hory během týdne v dopoledních hodinách. Většina mých přátel je však v práci a nemohou mi dělat společnost. Jak známo, víkend je vždy krátký, často je obdařen povětrnostními podmínkami, které nejsou příznivé pro skialpinismus, a pracovitý daňový poplatník si často musí naplánovat pochůzky, které je třeba vyřídit ve všední dny.

Pak je tu technická a kondiční úroveň. Když se tolik cestuje, málokdo s tím dokáže držet krok - bohužel. Výlet v subjektivně klidném tempu s přáteli poskytuje zpestření - ale jet na každý výlet a dýchat nosem je pro někoho se sportovními ambicemi také nezajímavé. Tady vstupuje do hry sobectví. Už nerad chodím se slabšími kolegy - i když si dobře rozumíme. Být ohleduplný" není vždy snadné, když dosáhnete určité úrovně. Už tyto dva body vylučují 99 % skialpinistů jako potenciální partnery.

S horskými sporty jsem začal v 16 letech. Tehdy se ke mně téměř nikdo nechtěl přidat, pravděpodobně kvůli mému věku. Takže jsem od začátku hodně cestoval sám. Moji rodiče jsou (byli) také nadšení horolezci. Teď už na to ale nemají kvůli svému zaměstnání čas. Proto jsem se vydal na cestu sám, vždy za doprovodu otcových rad. Tak jsem si asi do jisté míry zvykl být sám.

Minimalizace rizik je nejdůležitější součástí plánování všech mých zájezdů. Raději ji nazývám "optimalizací rizika" - protože se jedná pouze o částečné snížení. Ne vždy (nebo jen já?) podstupujete nejnižší možné riziko, často kvůli vaší náladě v daný den, která má na ochotu riskovat značný vliv. Je důležité, abyste si uvědomili, jaké riziko podstupujete, a sami ho zvážili. Pokud jste si vědomi vysokého rizika, je to pro mě méně špatné, než když si riziko neuvědomujete a vlastně přesně nevíte, do čeho jdete. Bohužel se až příliš často setkávám s chybným úsudkem nebo "žádným úsudkem" - a pokud jsou tito lidé ještě nepoučitelní, jsou pro mě jako partner na zájezdu mrtví.

Riziko je, jak známo, součinem pravděpodobnosti výskytu x rozsahu škody. Podle mého názoru se pravděpodobnost výskytu laviny (což je asi hlavní důvod diskuse o "cestování na vlastní pěst") liší člověk od člověka. Záleží na rizikovosti osoby, která cestuje sama, na rizikovosti osoby, která ji doprovází, a na rizikovosti obou dohromady. Podle mých osobních zkušeností je ve skupině poněkud vyšší, protože vždy existuje určitý tlak ze strany vrstevníků, ať už se to vezme jakkoli. Nechcete přece svého společníka připravit o pěkný svah nebo hezký den. To znamená, že pravděpodobnost výskytu nelze zobecnit. Na druhou stranu rozsah škod je ve skupině podle výpočtu pravděpodobnosti nižší: Skutečnost, že je nepravděpodobné (při individuální jízdě po strmých svazích), že by byli zasypáni oba nebo všichni ze skupiny, je hlavním argumentem proti samostatným túrám v zimě. Záchrana společníků je stále prakticky jedinou možností, jak přežít úplné zasypání a snížit tak "rozsah škod". Sami máte v lavině ty nejhorší karty - tečka.

V současné době mám hrstku dobrých přátel, se kterými sdílím svou vášeň pro hory - tam, kde to vyhovuje jak z hlediska zdatnosti a technické úrovně, tak z lidského hlediska (včetně optimalizace rizik). Občas vyrážím s "ostatními", ale jen zřídka. Jsem velmi spokojen s tím, jak se věci mají, a nejsem pod žádným tlakem, abych poznal spoustu dalších lidí nebo organizoval zájezdy s méně známými spolulezci, kde není tak dobrá chemie. Stále si velmi užívám, když jsem na horách sám.

Myslím si ale, že cestování o samotě každého změní v negativním smyslu. Vytvoříte si vlastní (falešnou) "realitu" - odtrhnete se od skutečnosti. Proto je samota dobrým místem k návštěvě, ale špatným místem k pobytu. Jeden z mých nejbližších kolegů na túrách říkával: "Přátelství na horách je přátelství na celý život." To, co vás spojuje na horské túře, lze v "civilním životě" zažít jen stěží nebo jen pomalu. Vzájemná ohleduplnost, společná radost z malebnosti, vědomí, že ten druhý je tu pro mě, kdyby se něco stalo, vzájemné ujištění při (vlastně neplánovaných) "chlupatých" akcích.

Hory jsou jedním z našich posledních volných prostorů. Naštěstí je (většinou) na nás, abychom nesli důsledky svých rozhodnutí - pozitivní i negativní.
Sólo cestovatelé jsou málokdy "šílenci" - moc dobře víme, do čeho jdeme, a nemyslím si, že většina z nás je kvůli tomu méně připoutaná ke svému životu.

Nakonec je na každém jednotlivci, aby se rozhodl, zda chce cestovat sám. Existují argumenty ve prospěch "osamělého" horolezectví (časová a technická koordinace, hledání klidu a pohody, běžecké opojení, individualismus, egoismus) i ve prospěch společného provozování naší vášně (kamarádství, přátelství, podpora a pomoc).

Nicméně na jednu věc bychom NIKDY neměli zapomínat - ať už cestujeme sami, nebo ne: Naše rozhodnutí ovlivňují nejen nás, ale také lidi, kteří na nás čekají a které máme rádi. Člověk nepatří jen sám sobě.