Vyplatí se mi mnoho hodin tréninku v posilovně, v lese a na trávě od začátku ledna? S těmito myšlenkami a pořádnou dávkou respektu, ale také velkým očekáváním na nadcházející týden, nasedám do auta k Thomasovi, který byl stejně jako já účastníkem risk'n'fun tréninku v Söldenu. V dobré náladě jsme vyrazili do údolí Klostertal na Sonnenkopf na Arlbergu, kde pokračujeme další úrovní 2.
Přesouváme se do našich pokojů v mimořádně útulném penzionu a hned začíná kurz: po úvodním kolečku, během něhož probereme naše očekávání na nadcházející týden a krátce zopakujeme základy ze školení, např. vyhledávání s lavinovým vysílačem a přehled možností túr na Sonnenkopfu, se na večer uklidníme, abychom mohli druhý den vyrazit do terénu. Skupina spolu velmi dobře spolupracuje, což je patrné již od prvního výstupu. Všichni si pomáhají, když jde o správné sestavení různých pomůcek a sportovního vybavení. O müsli tyčinky a občerstvení se vždy velkoryse dělíme. Zatímco na první túře udávají tón naši horští vůdci, v průběhu týdne se to výrazně mění. Výstup na Omesspitz se sněžnicemi a teleskopickými holemi (ty se stanou mými novými nejlepšími přáteli) je zpočátku neznámý, ale rychle se ho naučíme.
Bohužel už při prvním výstupu musíme litovat ztráty: Thomas, s nímž jsem cestoval společně, bojuje se zatáčkami a padá. Uvolní se mu kolenní čéška a ven ho musí vynést vrtulník. Naštěstí je chudák do odpoledne zpátky v autobuse do penzionu. Naštěstí pro něj mu čéška sklouzla zpátky na místo, když si v nemocnici sundal lyžařské boty, ale v tuto chvíli už lyžovat nemůže. Navzdory vzrušení máme neustále oči otevřené, abychom rozpoznali a interpretovali znamení větru. Sluníčko svítí a my si v klidu a pohodě užíváme výstup. První sjezd absolvujeme za mírného lavinového nebezpečí, částečně rozptýleného světla a poměrně tvrdého sněhu. Po dalším energeticky náročném výstupu se dostáváme do lyžařského areálu. Zde hned pokračujeme v tréninku. Večer využíváme k nácviku používání topografických map a plánování prvních túr.
Třetí den se různí členové skupiny poprvé ujímají vedení naší skupiny, a to i přes špatnou viditelnost. Několik klouzavých sněhových lavin a klouzavých sněhových ústí naznačuje přetrvávající nebezpečí klouzavých sněhových lavin. Po krátkém výstupu na Purtschakopf jsme odměněni skvělým sestupem a slunce v pravou chvíli laskavě prosvítá. Mám pocit, že bych mohl vytrhat stromy. :-) Členové skupiny si navzájem dávají spoustu zpětné vazby a my se z toho hodně učíme. Po návratu do lyžařského areálu je na programu podrobnější lavinová osvěta. Skupina je super motivovaná k učení a stejně jako v Söldenu při výcviku je působivé, jak užitečné a znalosti rozšiřující je každé jednotlivé cvičení. Cvičení jsou plná praktických otázek, například jak zavolat na tísňovou linku, když nedokážu přesně popsat, kde se nacházím. Do penzionu se vracíme se spoustou otázek a nápadů na zlepšení. Když se dívám na krásné večerní panorama, nemám už nejmenší pochybnosti o tom, že tohle je přesně to, co hledám a co miluji.
Večer strávíte mimo domov a trenéři pro vás připraví další zajímavá cvičení. Paní Holle to s námi myslí dobře a energicky vytřepává polštáře. Atmosféra je téměř vánoční, když se za zvonění zvonů vracíme do penzionu. Druhý den se skupina vydává na krátký výstup pod vedením jednotlivých členů. Sestup je skvělý a náš trenér mi dává rady, jak ještě lépe zvládnout prudší sestupy. Sníh je prašný a já mohu jen jásat.
Názory však zůstávají smíšené, což často ztěžuje manažerská rozhodnutí. V týmu vedeme intenzivní diskuse. Díky občasnému vyjasnění oblohy a několika pokynům horských vůdců však nacházíme naši sestupovou trasu lesem a sestupujeme do údolí Nenzigasttal. Tady mám vždycky radost ze svých nových teleskopických holí, které jsem si opravdu zamiloval. Jako snowboardista se s nimi dá poměrně pohodlně klouzat po jakékoli tahové nebo turistické stezce. Po dalších cvičeních, která se vždy řídí heslem kurzu: "vnímej, posuzuj a rozhoduj", zakončujeme večer v Kelabaru několika projevy díků krásnému Rakousku a pokřikem "Zicke-zacke" od německého teenagera u sousedního stolu. Moje vstřícná, pohodová rakouská skupina je skvělá, ach ano.
Nastává poslední den a my se poprvé ocitáme na vlastní pěst. Naše vlastní prohlídka, naše vlastní strategie a cíl rozhodovat se na základě metody kontroly rizik "stop-or-go". Po kontrole lavinové zprávy jsme informováni o podmínkách: čerstvý ujetý sníh na hřebenech, ale stále mírné lavinové nebezpečí. Viditelnost zůstává proměnlivá, ale poslední výstup začínáme v dobré náladě. Naši instruktoři se dnes drží při zemi, ale jsou vždy připraveni pro případ nouze. A náš plán a iniciativa jsou odměněny tak, jak se patří: tím nejlepším PRÁŠKEM! Kromě zkušeností s prouděním ve sjezdovém dýmu je třeba uvést i další zajímavé postřehy. Větší skupina totiž ukrývá také více různých názorů - a potenciál k rozsáhlým diskusím. A pokud se objeví další řízená skupina, dobré úmysly mohou rychle skončit. Nebojte se: vše je stále v zeleném - nakonec si každý najde svou linii a i přes drobné odbočky a pošťuchování horských vůdců opět nacházíme lesní cestu, po které se dá snadno pohybovat. Během rozsáhlé zpětné vazby vyvozujeme závěry. Každý si domů odnáší několik oblastí ke zlepšení, ale také obrovský pokrok v učení a všichni jsou přesvědčeni, že tábor byl dalším krokem správným směrem. Všichni si chtějí bílý příval užívat co nejčastěji a tábor pomohl osvěžit dosavadní znalosti, naučit se spoustu nových věcí a uvést je do praxe.
Ale místo toho, abych se teď vydal domů, mě čeká hned další vzrušující bod programu: navzdory brzkému odjezdu mého vleku dorazím po vzrušujícím dni díky risk'n'fun trenažéru na "chill-out" akci ve Fieberbrunnu v údolí Pillerseetal. Jedná se o tradiční akci na konci sezóny programu risk'n'fun, které se mohou zúčastnit všichni účastníci různých úrovní nabízených programem risk'n'fun. Radost ze setkání se členy skupiny z předchozího sezení je veliká a v útulném prostředí se rychle navazují nové známosti. Na večeři je také organizována spolujízda autem přímo ke dveřím. Co by se teď mohlo pokazit? Po dvou velmi zajímavých filmech o Kašmíru a Kyrgyzstánu, včetně živé reportáže, se za zvuků reggae naladíme na nadcházející den. Další den začíná několik zájezdů a tentokrát mám radost, že mohu sledovat horského průvodce a skupinu "silných dívek". Po sjezdu snů s tou správnou kombinací skvělého sněhu, ideálního sklonu svahu a počasí se sluníme na 400 metrů dlouhém výstupu zpět do lyžařského střediska. Po večeři se účastníci opět scházejí v "Riverhouse", aby za doprovodu hudby skupiny "Mischgeschick" oslavili den zpětnou vazbou. Další den je využit různě: k dalším výletům, k užívání si slunce na lehátku, ke zdokonalování techniky jízdy s odbornou pomocí nebo k prohlížení blešího trhu s vybavením. Po grilování na slunci se vydávám na cestu domů, stále s úsměvem a radostí z mnoha nových dojmů a seznámení. Děkuji Hansovi za svezení v autě se střídavě teplým a studeným sedadlem spolujezdce. Nikdo vlastně neví proč, protože ani jeden z nás nenašel tlačítko na vyhřívání sedadel. :-) Moc děkujeme všem, kteří nám tento zážitek umožnili! Velký dík patří PowderGuide, ale především ochotným horským vůdcům, trenérům a všem zúčastněným z risk'n'fun a všem účastníkům skupiny za trpělivost a zvláštní dík za motivaci a podporu patří mé běžecké komunitě doma!
Text: Sina Wittmannová | Foto: Sina Wittmannová | Foto: Heli Düringer a Sina Wittmann
