K vytvoření povrchové námrazy je zapotřebí několik faktorů:
Chladný povrch sněhu, vyšší teplota vzduchu než teplota povrchu sněhu a dostatečná vlhkost vzduchu. Potřebujeme také jasné noci, aby se povrch sněhu mohl ochladit. Další vliv má vítr: čím silněji fouká, tím nižší je tvorba námrazy, protože vodní pára má pak příliš málo a příliš krátké styčné body s povrchem sněhu, aby se mohla usazovat.
Zda se může vytvořit povrchová námraza, závisí také na energetické bilanci sněhové pokrývky. Energetická bilance popisuje výměnu energie s atmosférou a proudění v půdě. Výměna energie probíhá prostřednictvím záření, citelného tepla (např. foehn) a fázových přechodů. Dlouhovlnné tepelné záření je zodpovědné za ochlazování povrchu sněhu - což je nezbytné pro tvorbu povrchové námrazy. V případě sněhu může dlouhovlnné záření zaznamenat nejen energetické plus ve srovnání s krátkovlnným zářením (slunečním zářením), ale také minus. Jinými slovy, dlouhovlnné tepelné záření může sněhovou pokrývku jak ohřívat, tak ochlazovat. Aby mohla sněhová pokrývka sálat, potřebuje mít volný výhled na oblohu, protože každá překážka, ať už mraky, stromy atd. má za následek protizáření, které dodává energii zpět do sněhové pokrývky, a tím ji ohřívá.
Dlouhé blouznění, nyní zpět k podstatě: Povrchový mráz se tvoří především v obdobích pěkného počasí s jasnými nocemi. Je to proto, že se pak povrch sněhu může výrazně ochladit a někdy dokonce dosáhnout značných teplot pod bodem mrazu. Kromě toho musí být ve vzduchu dostatek vodní páry, což vyžaduje vlhčí vzduchové hmoty (vysoká vlhkost vzduchu). Proto má povrchová námraza tendenci vznikat v oblasti vysokých mlh. Teplota vzduchu prostě musí být vyšší než teplota povrchu sněhu.
Pokud jsou všechny tyto faktory přítomny, probíhá proces následovně: Mírně teplejší a vlhčí okolní vzduch prochází nad studeným povrchem sněhu, přičemž se přítomná vodní pára usazuje nebo krystalizuje na studeném povrchu usazováním. Tento proces se může opakovat několik dní a krystaly rostou fazetu po fazetě směrem k obloze. Při takto nízkých teplotách na povrchu sněhu probíhá současně i přeměna nánosů: stejný proces, pouze vodní pára pochází z teplejších vrstev sněhové pokrývky a krystaly rostou směrem dolů, nikoliv nahoru. Kombinace povrchového zrání a současné stavební přeměny znamená, že se na povrchu sněhu může vytvořit několik centimetrů volných krystalů. Pokud je výška sněhu malá a procesy probíhají delší dobu, může stavební přeměnou projít celá sněhová pokrývka, jak tomu často bývá na začátku zimy.
Pokud krystalky rmutu zůstávají na povrchu sněhu, nepředstavují žádné nebezpečí. Pokud jsou však překryty ujetým sněhem nebo čerstvým sněhem, slouží jako dokonalá slabá vrstva. Je to proto, že povrchová krupice se obvykle vyskytuje na velké ploše a skládá se z velkých, volných krystalů, které se snadno lámou a jejichž šíření zlomů je obvykle fantastické. Pokud se tedy na vrcholu nachází vhodná deska (vázaný sníh) a svah je dostatečně strmý, je lavina prakticky předem naprogramována. Není neobvyklé, že i na rovném terénu je slyšet zvuk sesouvání, pokud byl povrch zasněžený. Toto nebezpečí nelze v terénu vizuálně rozpoznat. Pouze pokud jste viděli povrchovou námrazu před jejím překrytím nebo pokud se podíváte na sněhovou pokrývku, můžete získat indikaci. Vznik povrchové námrazy však lze předpokládat z měřicích stanic.
