Tochal

Vyzáblý stařec v kalhotách sedí na okraji a opatrně si nabírá na hlavu horkou sirnou vodu. Opatrně ponořím nohu do bazénku a couvnu: voda jako by se vařila! Je nepředstavitelné, že bych do ní vstoupil, aniž bych se popálil. Stařec mi však povzbudivě kývne a já se velmi pomalu nechám vklouznout do tůňky...

Ještě vysoko nad městem ležíme na skalnaté plošině na slunci a šklebíme se jako blázni. To je ale země, to je ale sestup! Půda je stále tmavší a písčitější a mnohé úseky jsou nyní dlážděny schody a zídkami. Zdá se, že se opět blížíme k městské oblasti. Výškoměr však stále ukazuje 2500 m.
Vždy, když si myslíme, že za další zatáčkou konečně začíná město, stezka je opět divočejší a techničtější. Alespoň opět potkáváme lidi, kteří nás zdraví velkým "ahoj" a trvají na společné fotografii na památku. Na dno se skutečně dostáváme až v podvečer. Z brzd se kouří a všichni jsou unavení – ale šťastní a obohacení prvotřídním sestupem.