Stále vysoko nad městem ležíme na skalnaté plošině na slunci a šklebíme se jako blázni. To je ale země, to je ale sestup! Půda je stále tmavší a písčitější a mnohé úseky jsou nyní dlážděny schody a zídkami. Zdá se, že se opět blížíme k městské zástavbě. Výškoměr však stále ukazuje 2500 m.
Vždy, když si myslíme, že za další zatáčkou konečně začíná město, stezka je opět divočejší a techničtější. Alespoň opět potkáváme lidi, kteří nás zdraví velkým "ahoj" a trvají na společné fotografii na památku. Na dno se skutečně dostáváme až v podvečer. Z brzd se kouří a všichni jsou unavení - ale šťastní a obohacení prvotřídním sestupem.
Den začíná brzy - samozřejmě se slunečním svitem. Rychle balíme tábor a vyjíždíme lanovkou na nejvyšší stanici. Vítá nás studený vítr - a velký hotel Tochal Complex. V lyžařském areálu v nadmořské výšce 3750 metrů můžeme přenocovat. Nás však více zajímá nadcházející sjezd. Čeká nás téměř 2500 výškových metrů. A ten je náročný. Po velmi strmém a vzhledem k nadmořské výšce extrémně namáhavém výstupu po štěrku lyžařského střediska na vrchol Tochal začíná zábava na stezce tvořené velkými kamennými úlomky. Zní to, jako byste cestovali po přerostlém xylofonu. Tato stezka se táhne kilometry podél horského hřebene a pak v prudkých vlásenkových zatáčkách klesá směrem k městu. Narazíme na hordu koní, kteří jen krátce vzhlédnou, když je míjíme v oblaku prachu. Hliněná stezka opakovaně mění strany potoka, podél něhož se natáčíme přes malé brody. Skalní žebra táhnoucí se po horských bocích z velké výšky nám znovu a znovu kříží cestu a zpestřují ji náročnými úseky. Ti, kterým se podaří udržet se na kole, jsou povzbuzováni ostatními. Sjezd trvá tak dlouho, že nás začínají bolet předloktí - a nevypadá to, že bychom se blížili k městu. Otevírá se malé údolí a vybízí nás ke hře s bermami a malými skoky, pak se cesta opět stává strmější. Přestávka. Ruce nás bolí z neustálého sjíždění, a tak zastavujeme. Zatím nikdo nepovažoval za nutné zastavit na oběd při sjezdu.
Posledních několik hodin cesty trávíme ve městě. Opět si vychutnáváme bohaté jídlo s našimi hostiteli a všemi našimi novými přáteli. Opět si užíváme ohromující pohostinnosti, která je pro zdejší lidi tak přirozená. Opět spontánně slavíme večírek s lidmi, které jsme právě potkali na ulici. Opět jsou zákony země podřízeny zábavě... až do chvíle, kdy už téměř nezbývá čas na letadlo. Noc je téměř u konce, když se naše letadlo odlepí od temné a hrbolaté ranveje a zamíří na západ...
Text: Jan Sallawitz | všechny fotografie: Stefan Hunziger