Nový sníh
Jelikož i v oblasti Jungfrau napadlo o Velikonocích hodně nového sněhu a hrozilo značné riziko lavin, rozhodli jsme se ráno vyhodnotit situaci přímo na místě "na místě". Vzhledem k tomu, že nejstrmější úsek túry začíná hned u chaty, bylo možné situaci poměrně dobře posoudit během prvních 200 metrů výstupu. Brzy se ukázalo, že Hans měl ve svém odhadu pravdu: "Jedná se pravděpodobně spíše o letní výstup, protože bouře po Velikonocích snesla veškerý sníh do údolí. Někde to musí být! ".
Předpověď počasí z přednášky předpovídala nádherné horské počasí a jistotu pevné sněhové pokrývky, a tak jsme s důvěrou vystoupali nahoru. Jediným mínusem byly silné poryvy větru, které nás nutily znovu a znovu zastavovat, abychom neztratili rovnováhu. Postupovali jsme tedy pomalu, ale vytrvale. Chvílemi byl sníh tak navátý, že bylo vždy obtížné se ve strmém terénu i přes mačky vyhrabat nahoru.
V horní části ledovce jsme dokonce museli překonat úsek po holém ledu a probírala se myšlenka výstupu s mačkami a lyžemi na zádech jako při letním výstupu. Ta však byla rychle zavržena, když jsme museli stejným způsobem přejít skalnatý hřeben k dalšímu "bezejmennému" ledovci na "místě snídaně" - lyže na již tak těžkém batohu dávaly větru ještě větší plochu k útoku a my měli občas pocit, že nás silné poryvy snášejí dolů do údolí. Také jsme si uvědomili, že v těchto podmínkách nemůžeme vystoupit na exponovaný vrcholový hřeben.
Posledních několik set metrů nahoru do lyžařského depa na Hugisattelu (4088 m) bylo kvůli tenké sněhové pokrývce obtížných - sekeru na led jsme měli stále v ruce, připravenou zasáhnout při prvním náznaku uklouznutí. Poryvy větru se změnily v trvalý vítr, od severu se plížily blanité mraky a z údolí Fiescher se na ledovec tlačila hustá deka - stejně jako v předchozích dnech mimořádně zajímavá meteorologická podívaná. Teplota však byla velmi nepříjemná; odhadem minus 15° Celsia a neustálý vítr! Skutečnou teplotu bylo těžké odhadnout, ale byla taková zima, že jsme si nemohli odpočinout. Ani když jsme kolem poledne dorazili na vrchol Hugisattel (4088 m); stačilo rychle vyměnit lyže za mačky, vyndat všechnu zátěž z batohů a mezitím udusit dvě nebo tři zmrzlé energetické tyčinky.
Agassizgrat
V sedle si už člověk mohl naplno vychutnat expozici severozápadního hřebene (Agassizgrat). Kdo někdy viděl Finsteraarhorn ze severovýchodní strany, dokáže si představit ten pocit, když stojíte nad tisícimetrovou kolmou stěnou. Stejně jako před měsícem, kdy jsme stáli na Pizzo Pesciora, obdivovali obrovskou černou stěnu na obzoru a Baschi řekl: "Já chci stát tam nahoře!"
Ještě se nám to úplně nepovedlo. A hřeben si od nás ještě hodně vyžádá?"
Vzhledem k dlouhému únorovému vrcholu a bouřlivému počasí v posledních dnech byl hřeben téměř úplně bez sněhu, ale většinou pokryt centimetrovou vrstvou ledu. Znovu a znovu jsme museli stoupat metrovými ledovými žlaby pod hřebenem. V kombinovaném terénu jsme postupovali jen pomalu a nedopřáli jsme si žádný pořádný odpočinek; jen tu a tam jsme si vychutnali výhled na sever přes Grindelwald do Černého lesa nebo na moře hor na jihu s tyčícím se Matterhornem a mohutným Weisshornem?
Summit ...
Bez jakéhokoli pocitu času jsme konečně dosáhli vrcholu (4274 m). Postupující odpoledne a zima nás však nabádaly k tomu, abychom co nejrychleji pořídili vrcholové fotografie, snědli vrcholovou čokoládu a sestoupili zpět k Hugisattelu. Sestup se vlekl jako žvýkačka, a když jsme konečně dorazili k lyžařskému depu, slunce už zmizelo z obzoru a mraky se začaly červenat. Během sestupu byly výhledy na okolní hory opět působivé.
Méně působivý byl sjezd
?pěkná nadílka drsného sněhu a už žádná šťáva ve stehnech! Přesto jsme po několika minutách dorazili na skalnatý hřeben v místě "snídaně", znovu si připnuli lyže na batohy a klopýtali po suti. Na druhé straně jsme pak na lyžích sjeli žlab s "rovinkou" a k chatě jsme dorazili za posledního světla, zcela vyčerpaní.
"Příjemná" cesta domů?
Protože jsme měli unavené kosti, rozhodli jsme se, že druhý den ráno nebudeme zdolávat další vrcholy, ale vrátíme se k autu přes Grünhornlücke, Aletschgletscher a Eggishorn "klidným" způsobem. Ale opět to nebyl útulný den?
Po pozdní snídani jsme se pomalu vydali směrem ke Grünhornlücke. Odtud jsme si naposledy prohlédli Finsteraahorn a vydali se směrem ke Konkordiaplatz. Sestup nebyl nijak vzrušující, ale po včerejšku jsme byli rádi, že se můžeme zase trochu pohoupat. Abychom překonali boční morénu Aletschského ledovce, znovu jsme se vyškrábali nahoru a po laně sjeli po ledovci k Märjelensee. Bohužel se tomu nedá říkat sestup, protože ledovec je tak plochý, že se musí pořád tlačit. Připadalo mi to spíš jako nejdelší vlekání na světě!
Nyní přišel závěrečný výstup směrem k Eggishornu a opět se změnilo počasí a výhled nám zakryla hustá deka mraků. Vzhledem ke zkušenostem (s počasím) z posledních dnů a k tomu, že jsme se nyní vrátili do známého terénu, nám to tentokrát nevadilo a sjezd zpět do lyžařského areálu Fiescheralp jsme si i přes silnou sněhovou pokrývku užili.
Ani cedule "Zavřeno"na sjezdu do údolí nás nedokázaly zadržet, chtěli jsme se jen co nejrychleji dostat k autobusu. Z posledních sil jsme se prodrali dolů do údolí rozbředlým sněhem. Čekalo nás však ještě jedno překvapení: poslední tři dny bylo takové teplo, že o mnoho výše, než jsme očekávali, už sníh nebyl. V polovině sjezdu jsme si museli odepnout lyže a posledních 400 výškových metrů jsme hodinu sjížděli po turistické stezce, která konečně udělala pořádek s našimi stehny.
Všechno naše úsilí však bylo zapomenuto, když jsme si sedli na parkoviště před autobus, sundali lyžařské boty a povídali si o tom, co jsme zažili. Byl to nezapomenutelný zážitek, při kterém jsme se dozvěděli spoustu informací o čase, počasí, ledovcích a horách.
