Jelikož pracujeme ve snowboardovém průmyslu, věnujeme se naší oblíbené činnosti, snowboardingu, víceméně po celý rok. Tolik teorie. Tady se dozvíte, jak to může být ve skutečnosti.
Konečně v kontaktu se sněhem - doufejme, že hledání má "šťastný konec"...
Podzim 2004: Nová prkna se musí otestovat. Vlastně skvěle. Jsme na ledovci, ale s tak malým množstvím sněhu se o prknech nedá mluvit. No, je ještě brzy a sníh určitě brzy přijde.
Prosinec 2004: Sníh ještě není, ale blíží se focení s týmovými jezdci do katalogu atd. Jak všichni víme, v katalozích je vždycky k vidění spousta prašanu, zasněžených hor a skvělé akce na fajfkách. Ale kde máme takové fotky bez sněhu pořídit?"
Nějak se nám daří fotit správně a zachytit jediné prašanové dny, nebo ještě hůř: naši team riders chytají "prašanové dny".
Katalog je v tisku, já jsem ještě pořádně nesnowboardoval a teď jsou v plném proudu přípravy na ISPO. To obvykle znamená šesti- až sedmidenní týden nikoli na horách, ale v kanceláři. Ale to není problém, protože sněhu je pořád málo. To se změní v polovině ledna, protože sněhu bude dost.
Teď už by měl být čas jen na snowboarding, ale není. Aspoň že ještě stihneme dvakrát ráno těsně před úřadem sjet pár supertučných prašanů.
ISPO jede, sněhu je dost, ale teď už se jen "kecá", diskutuje, filozofuje a vyjednává o snowboardingu. Sněhu je dost a já nemůžu ven!
Veletrh skončil a já bych mohl vyrazit do sněhu, ale ne, ještě mě čeká několik důležitých jednání a snowboarding nepřipadá v úvahu. Další sníh se blíží a já jsem na cestě na letiště. Ne na heli-bázi, ale k přepážce Lufthansy na cestě do Tokia. Krátce po startu vidím zasněžené hory a musím se vydat na SBJ (Snowboardový veletrh v Japonsku). I tady se na prkně jezdí jen ústně a denně dostávám maily o tom, jak je doma dobrý prašan. Dobře ti tak!
Veletrh skončil...
a konečně by měl nastat čas na dvoudenní snowboarding. Mířím do Myoko, freeridové oblasti nedaleko Nagana, kde potkávám Atzu, jednoho z našich týmových jezdců, a rozhodujeme se, že vyrazíme na prašan. Ve vesnici už je 2,5 metru sněhu, ale hned mě varují. Sněží a prašan je už několik týdnů, ale poslední dva dny je teplo a prašanu už moc nezbývá. Vyjíždíme lanovkou nahoru, co to jde, a na vrchol jdeme pěšky na sněžnicích. V horní části sestupu je stále prašan, dále dolů je spíše firn, přes noc nasněží a ráno je 15 cm čerstvého sněhu. Pudrování je jen tak tak možné, protože na tvrdý podklad nebylo dost sněhu a doma ho prý bylo ještě víc... Alespoň jsem rozmazlen japonskou stravou pro pokročilé lyžaře a každodenní koupelí v onsenu (horkých pramenech).
Změna místa...
V Ishiuchi máme se zákazníky test snowboardů a je teď spíše jarní počasí. Oblast kolem Ishuichi je známá nejlepší rýží (tenkuumai) v Japonsku. V létě se rýže ukládá na čtyřsedačky vleku Doppelmayer, aby vyschla, a jezdí se na ní, dokud se dostatečně nenadýchá horského vzduchu. Není to vtip, opravdu je! K večeru začne sněžit a když se vracíme z baru do hotelu, potmě zakopnu o tři vodní pasti a mám úplně mokré boty. Ulice jsou tu kropeny horkou vodou, aby se sníh nelepil. Jakmile začnou stříkat, napadne sníh! A opravdu, ráno je tu 30 cm čerstvého sněhu... jo, konečně. Hned v osm jsem u vleku. Bohužel tahle oblast není moc vhodná pro freeride a po pár jízdách je po všem. Sněží a sněží a já se musím vrátit do Tokia a letět dál do Vancouveru. Tam bohužel letos žádný sníh není! Včera mi přišel další mail, doma je to pořád senzační...
Text: Holger Feist
