Přejedeme dlouhou náhorní plošinu a pak jsme tak blízko hory, jak jen nás nákladní auto může dovézt. Nyní s těžkými batohy na zádech putujeme hodinu a půl nahoru a dolů 5000 metrů morénovou krajinou. Během přestávky se rozproudí diskuse, která vyústí v to, že Peter nechá lyže za sebou, zatímco my s Brigitte se rozhodneme, že je vezmeme s sebou až do konce, i když je možná budeme muset znovu snést z hory dolů, i když zatím není jasné, zda a jak je sestup vůbec možný. Podrážděni námahou při výstupu a krátkou nocí se oba Petrové, kteří jsou odhodláni dosáhnout vrcholu a jsou toho názoru, že s těžkým vybavením nemůžeme dosáhnout cíle, rozhodnou odejít. Jsem velmi zklamaný, protože jsem sem přece přišel lyžovat na písku. Bohužel všude, kam se podíváte, je jen bílá sopečná skála a nevypadá to, že by se na ní dalo lyžovat. Nicméně když už se chystám na horu, chci ji zase sjet na lyžích, a tak si zase nasazuji batoh a pokračuji dál. Brigitte mě naštěstí podporuje a běží za mnou i s lyžařským vybavením na ramenou. Krátce nato překonáváme poslední morénu a přes kilometr dlouhou náhorní plošinu se dostáváme na úpatí hory, a jak jsme už v morénách tušili, hora není z písku, ale z bílé sopečné horniny. Pomalu klademe jednu nohu před druhou a každou chvíli se zastavujeme, abychom popadli dech. Až jsme těsně pod předvrcholem a Petr, který šel kousek napřed, se vrací a říká, že na předvrcholu je tak silný vítr, že by nebylo možné pokračovat, aniž bychom umrzli. Protože už uplynulo sedm hodin, rozhodujeme se vrátit. Sundávám si tedy horské boty, nazouvám lyžařské boty a připevňuji si lyže na nohy. Jaké to bude lyžovat na tomto povrchu? Musím si dávat pozor, abych se vyhnul velkým balvanům, říkám si! Doufám, že mě nesrazí, protože jak se mám dostat zpátky dolů, když jsem zraněný? Napjatě čekám, až Peter nastaví fotoaparát, protože fotit musí on místo Stefana, a po bloudivém pohledu na vzdálenost, kterou jsme urazili, vyrážím. Strž se se mnou dá do pohybu, což jsem nečekala, a v první zatáčce se mi podlomí nohy. Nárazové přistání je bolestivé a má za následek spoustu modřin, ale nenechám se tím odradit od pokračování.
Brigitte je rozumnější, lyže nosí opakovaně a jezdí jen na úsecích, které jsou tvořeny jemnější sopečnou horninou. Já musím znovu a znovu zastavovat, protože prostě nemůžu popadnout dech. Poté, co se přeorientuji, jakým směrem je nejlepší pokračovat, pokračuji dál a pomalu si začínám užívat terén a čím více výškových metrů jsem nabrala, tím déle mohu lyžovat. Na úpatí hory šťastně objímám Brigitte, než připevníme vybavení zpět na batoh a vydáme se na dlouhou cestu zpět. Ještě ten večer si naposledy užíváme dlouhou horkou koupel v horkých pramenech, než k smrti unavení upadneme do hlubokého spánku.
Zpět v Copiapu se setkáváme se Stefanem a Verenou, kteří si již vyhlédli skvělou horu pro lyžování na písku a jsou také dobře zotaveni. Povídáme si a vyprávíme jim, jak jsme se cítili, jaké to bylo a že je škoda, že tam nemohli být, a uvědomujeme si, jak jsme na sebe pyšní, že jsme si vzali lyže s sebou až do konce a navzdory všemu ten sjezd zvládli...Text: Stránky Stefana Neuhausera
